Alespoň dočasně.
Jsem zaháknutá jak ta příslovečná ryba; během posledních dnů nedám háček téměř z ruky. Háčkuju horem i dolem, vlevo i vpravo, a hlavně téměř celý den, samosebou s velkými přestávkami, neb rodinu pořád ještě krmit musím a byt občas poklidit jakbysmet – bo bychom tu byli pohřbení zaživa během několika málo dní. Pod vrstvou pouštního prachu, přepečlivě a strategicky rozmístěného rozdrobeného jídla a na zakázku vylínaných kočičích chlupů, tedy.
Čeština mi nejde, mluvím jí plynuleji, než momentálně píšu, neb v angličtině už i myslím a sním; tudíž se na papíře (obrazovce, v tomto případě, že ano), vyjadřuji přinejmenším kostrbatě a neohrabaně, jako čerstvě narozené slůně. Ta jsou neohrabaná, předpokládám.
Dokonce jsem si musela udělat tahák na tlačítkách, protože si pamatuju prdlajs, co se písmenek s diakritikou týče. Na tej klávesnici, to se rozumí.
Co se mého znovuobjeveného koníčku týče, zabavuje mne momentálně slušně, stále pracuji na dece pro naše letiště; ano, už víc než rok. To je tím batoletem, co mi to neustále odpárává, jak jinak. Lenost to není. Fakt!
Umotala jsem synátorovi svetr z měkkounké, nádherné a jestě dražší stoprocentní alpacy dovezené z Amériky, ale stojí naštěstí za to; kdyby mi neseděl tak akorát na ruku, nosila bych ho raděj já, než ten mrňavý nevděčník! Potřebuji na něj lepší knoflíky (na svetr!), ale to musím vyštvat manžela na nákup do Barakat a to by samo o sobě měla být snad i olympijská disciplína. On ty nákupy fakt nějak nedává. Vůbec.


Dále je momentálně work in progress dečka pro Mariam, naší neplánovaně očekávanou dceru č.2 (ale tedy, když to vezmu kolem a kolem, kterého potomka my jsme vlastně plánovali?); další jarňátko, očekávané někdy na začátku března… ani by mě to toliko nevzrušovalo, kdyby zatrolené batole už spalo samo o sobě a bez přestávek, takhle pravděpodobně zešílím ještě před koncem šestinedělí. Spánková deprivace je přeci rafinované mučení. Ale tak, aspoň si ty narozeniny budu pamatovat, zarezervovali jsme si hezky celé jaro. Březen, duben i květen. A že se v únoru nikam nepohrne, to se vsadím. Jako vždy, nejprve budu muset pořádně zvelrybovatět, než se naše děťátko uráčí.
Ještě se konečně sama se sebou dohodnout na dokončení a obháčkování oné deky do Mojžíšova koše (postýlka je stále zabraná, a za tři měsíce se asi neuvolní, ani nenaklonuje), a bude klid… toť, samosebou, jen na chvíli. Než vymyslím, co s tím duhovým mohérem a bavlnou z výprodeje, co se mi tu povalují po pokoji také. A ta divná, měkká umělina. Klubíčko velikosti dospělé hlavy… Ale s padesáti procentní slevou, no neber to! Něco se z toho eventuálně umotá.
Lepší mít, než-li nemít! (Klubka na háčkování, vážení. Nic jiného nemyslím.)
Omlouvám se za kostrbatý češtin i případné hrubky, ale psané slovo mi skutečně dělá trochu potíž, a to po pouhých sedmi letech v zahraničí. A k tomu těhotenská demence.