I am pleased to announce that Maryam, our latest addition to our little (well, not so little anymore) family, made her grand entrance to the world at 11*30pm, on the 24th of February, 2014; measuring sweet little and girly 3.1kg and 47cm.
Neboli dlouze se mi táhnou tyto dny a týdny, jako pokaždé a snad i každé obřichatělé – člověk se nachází v permanentním stavu chtění a nechtění dalšího pitomka, tedy potomka; pohybuje se mezi touhou po posledních dnech klidu a spánku (slumber sice nemám, ale klidu je teď rozhodně víc, než bude za nedlouho), a touhou po tom již nebýt čímsi, co by Greenpeace nejraději odvalili zpět do oceánu a více neviděli (a to nezmiňuji ta záda, ta záda!).
Díky hormonům se také často ocitnu na pokraji hysterie a pláče, a slzím vskutku na cokoliv; od skutečné spánkové deprivace (nemělo by jeden a půl leté stvoření náhodou už spát normálně?!), přes dojemné scény u televize (nu, dojemné… koho dojímá šťastný konec Mickey Mouse Clubhouse…), až po totální nesmysle, jako například mastné nádobí, co bych měla umýt.
As my parents’ departure closes upon us with a lightning speed, we’ve sped up a bit of the leisure-y tempo in exploring what Kuwait has to offer to a pair of foreigners a.k.a. tourists.
We’ve visited the awesome Beit Al Sadu (I’m saying awesome, because I had the urge to visit that place since ever I’ve got to know about it, and that’s quite long), with traditional Bedouin weaving, exposition, even a weaver (women, by the way!) present and kind enough to Dori to explain to her some basics of the complicated red weavings, including spinning own yarn from sheeps, goats and camels and offering us the possibility to enlist her in appropriate lessons for it. It’d be very good for her as she got zero tolerance and patience and handicrafts are just great for teaching that (in my opinion, at least), but she wouldn’t last long and we don’t have the resources at the moment anyways. Hi, Maryam.
Today we’ve visited with my parents and dear (though slightly grumpy due to lack of sleep, darn that toddler) husband the Kuwait House of National Works, a museum dedicated to Iraqi invasion and subsequent liberation.
As heavily pregnant and with kids I’ve skipped certain displays with pictures of tortured children and people, but otherwise went through the whole exposition without an accident (or tear, though close! Hormones…)
Here are some photos to document our visit – it was very hard to capture anything though as they kept their lights off most of the time to create an atmosphere for us, and a Korean family who happened to tag along as well.
Dnes nás manžel ráno vytáhl na procházku k Marina Mall, nedaleko akvária, aby si moji rodičové prohlédli místní obyčejné nákupní centrum, okoukli místní zjevy, nezjevy i obyčejné nákupuchtivé občany, a jak se později ukázalo, aby ‘Bu Abbas využil povánočních slev v jistých značkových obchodech s obleky. To byl pravděpodobně hlavní důvod, že jsme tam šli, tak nějak vůbec.
Tož jsme se prošli po nábřeží, po obchoďáku, utopili se v megahrnku kávy ve Starbucks a následně se nadlábli v jakémsi organickém restauračním zařízení, jež se ukázalo jako překvapivě lahodné v servírovaném jídle, byť přes kapsu plácající. A tedy, s nápisy, že je vše, včetně triček obsluhy a vody na plovoucí svíčky, stoprocentně organicky organické.
