Pozemek, potomci, a tak

Tož se nám ten rok zase přehoupl, další škola začíná (tedy, pro Doubravku až příští týden, ale Abbáse jsme poslali do školky už nyní… to snad ani není lidské, jak ten pidičlověk ječí a ječí a ječí). Pět peněz za školné a dvojí výbavičku, protože batole odmítá nemít to samé, co starší sestře; a dvacet peněz za Daniela, neb kocourek onemocněl a momentálně tráví dny ve zvířecí nemocnici na kapačce a katetru, což v Kuvajtu není levná sranda. Snad ho vyléčí, bylo by tu tuze smutno, a jeho bratr se momentálně jak tělo bez duše jen toulá po bytě a z depky ani nechce jíst.
Když už jsme byli tak daleko v poušti, jukli jsme taktéž na pozemek nám přidělený v Khiranu. Až se barák postaví, z druhého patra bude snadný výhled na Saudskou Arábii… zatím tam tedy courají jen velbloudi, a kromě základní infrastruktury je všade písek, písek, písek. Nic moc pro děvečku z Vysočiny, jak poznamenala má známá.


Na týden a kousek jsme tu měli klapouchého ďábla na hlídání, sedmiměsíční kotě (?) Skotské klapouché kočky, která soustavně terorizovala naše dva hromotluky. Děti byly na větvi, že takhle malá kočka existuje, ona z toho, že ne každé dítě ji tahá za ocas a nohy (mám je totiž jaksepatří vychované).

Marii je půl roku, a už si to hezky trajdí, většinou tedy zatím komando, po loktech, ale rychle, pokud je na konci trasy chlupaté stvoření k požvýkání; občas zkusí po kolenou, ale moc se jí to zatím nelíbí. Však, má čas. Do toho si hlučně povídá a tím tak oficiálně vstoupila do bandy malých, ale hlasitých. Já sama jsem osoba tichá, vůbec to nechápu. Hluk přece nemůže být legrační? (Ačkoliv, pravda, měla bych se optat našeho sousedstva, které, zdá se, má též jakousi podivnou oblibu v bordelu.)
Také začala projevovat zájem o zásuvky a další zlotřilosti. A brečí, když se jich (z bezpečnostních!) důvodů nedostává.
Stejně jako Dori během nemluvněcích a batolecích let, je Maryooma zatím záprdek. V šesti měsících odrůstá velikosti 0-3, a dostala celý nový šatník, jelikož veškeré dupačky proděravěla na palcích; očividně nejsou šity s myšlenkou na lezoucí pidižvíky. Manžel to kvitoval spíše neštastně, neb z hloubi sérdce nesnáší nakupování. Jakékoliv. Kromě obleků.
Minilidi mi ztratili nabíječku na foťák, tož fotky nemám. I velbloudí otisky jsou jen z mobilu. Hnus, ale co nadělám. Hledám, nenacházím, dětský pokoj je záhadná černá díra na potřebné ztracenosti. Ale mám tedy nutkání čapnout černý pytel. Těch hraček jsme naakumulovali snad Karpaty. A Karpaty v bytě jsou nelibé.
PS.: Musím vysvětlit manželovi, že ač dobře míněné, fixky na tabule jsou naprosto nešťastný dar dvouletému umělcovi, pokud tedy (manžel) nemá zvláštní zalíbení v mramorové podlaze přizdobené černými, červenými a zelenými čmáranci. A zdech. A kobercích. A nábytku. Sourozencích jakbysmet.

Why Does It Have to Be So Hot?

Darn it; it appears that with every pregnancy my heat resistance lowers some. Now I find over 40 way too hot, and that’s only the cooler part of summer in Kuwait…


Maryooma is 4 months now, how the time flies.
Abbas still refuses to talk at the age of 2 years, however he’s making it up in technical skills, such as perfect way of snatching keys, putting them in the lock, unlocking door, getting into the fridge behind and running away with a cake… not sure if I should celebrate his ability to mimic things he’s seen only once, or be upset over the fact he does it only for mischief.

Randomly Out








Quick repost of my Flickr, between changing my secrets all over the net and making new email – had enough being repeatedly hacked on Guild Wars 2, and certainly not in mood to battle Blizzard for my account again in case they’ve got that one too, again.
However, who on Earth can remember so many passwords, since they can’t be identical? I certainly not… gotta figure that out.

Maryam, the Littlest One

I am pleased to announce that Maryam, our latest addition to our little (well, not so little anymore) family, made her grand entrance to the world at 11*30pm, on the 24th of February, 2014; measuring sweet little and girly 3.1kg and 47cm.


Let the sleep deprivation extravaganza begin. (Typing while rocking very gas congested baby.)

Žvýkačkoidně

Neboli dlouze se mi táhnou tyto dny a týdny, jako pokaždé a snad i každé obřichatělé – člověk se nachází v permanentním stavu chtění a nechtění dalšího pitomka, tedy potomka; pohybuje se mezi touhou po posledních dnech klidu a spánku (slumber sice nemám, ale klidu je teď rozhodně víc, než bude za nedlouho), a touhou po tom již nebýt čímsi, co by Greenpeace nejraději odvalili zpět do oceánu a více neviděli (a to nezmiňuji ta záda, ta záda!).
Díky hormonům se také často ocitnu na pokraji hysterie a pláče, a slzím vskutku na cokoliv; od skutečné spánkové deprivace (nemělo by jeden a půl leté stvoření náhodou už spát normálně?!), přes dojemné scény u televize (nu, dojemné… koho dojímá šťastný konec Mickey Mouse Clubhouse…), až po totální nesmysle, jako například mastné nádobí, co bych měla umýt.


Naprosto příšerné období v tomto směru. I manžela jsem dneska vyděsila tak, že vynesl odpadky a umyl nádobí, něco, co naposledy udělal téměř pět let zpět.
A tak se snažím rozptýlit, většinou hákováním a splétáním přízí do všelijakých tvarů, patvarů a výtvorů, většinou, vcelku prozaicky, inspirovanými příchozím nespavcem.



Díky cílovým týdnům a komplikací s Marií pak ještě vyžadují v nemocnici týdenní návštěvy s ultrazvukem, takže také pořádná facka přes kapsu (většinou minimálně 35 dinárů), a to jsem ještě nezačala rodit, což bez komplikací a medikací, spolu s dvoudenním pobytem na soukromém ne-totálně-zákládním pokoji vyjde okolo sedmi set v New Mowasat Hospital. Teď už jen doufám, že ta veškerá politika, jíž se kasají na všelikých plakátech, nejsou jen žblepty, a oni skutečně jsou kojení podporující a vůbec, netypicky nekuvajtští, co se medikací, vedení porodu (ó, těch sedm hodin na zádech na posteli bylo něco…) a vůbec tak týče.