Tag Archives: těhotenství

Počítání (na žebra)

Já vím, já vím. Počítat týdny do porodu je to samé jako sedět na nudné přednášce někde v aule gymnázia a pohledem sledovat tikání nástěnných hodin; možná i ve snaze vteřinovku trošku, malilinko posunout a uspíšit, než člověk nudou lekne nebo začne velmi neelegantně a nahlas pochrupovat.
Nic nenadělám, počítám, hlavně když se malý všelijak točí, kroutí a na břiše mi dělá mimozemsky vypadající vybouleniny. Vybouleniny bolí, neb je dělá ostrými údy. A já jsem, koneckonců, ve stavu konstantní paranoie, že se něco stane, že se něco podělá, stejně jako v předchozích pokusech, a vůbec, už by mohl být květen, stihomam by mohl poodejít a posečkat na dalšího člověka jako já. A manžel by si oddychl, že skutečně neobsahuji ani predátora, ani aliena, a možná se mému pupku projednou zas přestal obloukem vyhýbat (s velmi vyšinutým výrazem v tváři, přinejmenším.)
Na druhou stranu, není nad to si užít těch pár posledních týdnů jakéhos takéhos spánku a klidu, než mi hlava pukne z breku a špinavých plín – v případě, že se sem dostanou, pokud celníci přestanou konečně stávkovat. Kdo vlastně stávkuje v Kuvajtu, heh? Stát má jako jediný, co znám, státní neschodek, alébrž výdělek či jak se tomu říká, když se peníze v zemi vydělávají; nejsou tu daně, a platy jsou, inu, dá se říct i slušné. Pro rodilé Kuvajťany samosebou, pro expatrioty pravděpodobně dost na to, aby sem za prací jezdili v prvé řadě. Čímž samosebou netvrdím, že je to tu samé sedmikrásky.

Porodně asistenční

Paní Noreen, či lépe Mrs. Noreen Dlouhé-skotské-příjmení-co-si-nepamatuju, midwife, byla definitivně hladová, soudě dle zvuků, jež její útroby vydávaly na její návštěvě našeho bytu. Nabídla jsem jí snack i pití, obojí odmítla, tudíž na mne její případná smrt hladem nepadá – rozhodně jí to tedy nepřeju, je to pohodová a usměvavá dáma, stejně zmatená o řazení etnické příslušnosti pacientů jako já, neb na každém formuláři k vyplnění je Česko někde jinde. Během jedné registrace jsem se tak stala Evropankou jižní, severní, jinou i centrální, a jeden formulář Česko zařadil velmi logicky po boku Albánie (máme přeci toliko společného). S etnikem manžela problém nemají, valnou většinou je prostě “to další bílé maso”, plus jeden list ho dokonce popsal jakožto Blízkovýchodního. Hurá! Už jsme i na mapě. Tedy, etnické.
Vyptala se mne na adresy, ono etnikum, víru, diety, psychické problémy a zdravotní i jinou historii, což nám zabralo necelou hodinu sepsat; vycucla mi čtyři baňky krve (z toho se vzpamatovávám ještě teď, dvě hodiny poté, se značnou dávkou tekutin a cukru v krvi ve snaze vzít si ten litr červené zpět) a nechala mě na záchodě s velmi úzkou lahvičkou na moč – ženy ví, jak úzké tyhle lahvinky můžou být…
Odešla o něco hladovější po tom, co mi zabookovala sken na RVI*, bude měření alienka, kombinovaný test na Downa a větší abnormality, srdeční, spinální a další, o kterých snad lepší nevědět, neb by se jedna těhotná spíš zcvokla, kdyby všechno věděla.
Tak povinně držet pěsti, aby se nic nepotento, protože já opravdu nemám nervy na potento.
*Royal Victoria Infirmary

podpis