From Kuwait

Můj dárek sama sobě k narozeninám (Mám začít hledat šediny?)

Jest návštěva, a to prozatím první, mých rodičů zde u nás doma, v Kuvajtu. Zítra je čeká první životní Štědrý Den na písku, o dost blíž rovníku, než je tomu na Vysočině. Zatím se nám nepodařilo sehnat stromek, ale tak, alespoň jsem naháčkovala pár blyštivých hvězdiček na zeď. Provizorium stačí.
Rodičové naštěstí nevypadají, že by jim (narozdíl ode mne) sníh, mráz a tak vůbec nějak chyběly.
Dnes jsme navštívili Mubarakiyu, jež se shledala snad se zájmem a úspěchem; nakoupili pár mikrodárků domů těm nevyvoleným, co na sněhu Vánoce trávit budou, oblékli mého tátu do zimního bishtu, ofotili v přidané tradiční pokrývce hlavy a plácli na FB; kuvajtský čas pak završili tradičním obědem (sic objednaným do klidu domova) v podobě machboos diyay [madžbus dijáj] a zatláskli nakonec kanáfou. To aby ty Vánoce zítra nebyly tak moc domácké.


Jeden z vchodů na tržiště

Křídlo s masem

Nádoby na bukhur

Rybí tržnice

Nalévání olejových parfémů do ozdobných skleniček (po zdatném smlouvání ze strany manžela, vysvětlující “úsměv” prodavače)

Český tatínek v tradičním kuvajtském zimním oděvu pro muže, s pravou ovčí kožešinou zevnitř (Komu to vadí, promine)

Nakupování misbah (růženec muslimů) v jednom z obchůdků na tržnici

A jeden klasický protiva.

Ačkoliv jsme měli hrdinný plán napéci trochu cukroví, špičky a perníčky a vánočku, moc se toho zatím neudělalo, kromě špiček – bez rumu. Zítra se pokusím vrhnout na vánočku, aby se neřeklo, ale také je naplánovaný oběd u tchýně, tož se ještě uvidí. Krom toho nemám při ruce mandle, a do obchodu se mi nechce…
Naši se s tchánovci setkali o víkendu a vše proběhlo zdárně, kromě občasné škytavky v komunikaci, ježto je angličtina všem čtyřem starším mluvčím ne tolik známá; takže občasná konverzace čekoarabskoanglicky musela být rozkódována mnou či manželem. Ale nikdo se nepobil, dokonce ani nehádal, ba co víc, ani nemračil, což považuji za úspěch. Byla by koneckonců škoda, kdyby se rodičové navzájem nesnesli.
Abbás je po očkovaní do obou stehen, včera toho moc, chudák malý, nenachodil, jak ho to bolelo, a dnes byl ještě plačtivý (tedy, kdy on není, je spíš otázkou); ale vyhlídka a pak dlouhé “dai dai”, což je “bye bye”, neboli jít kamkoliv mimo byt, ho uklidnila a i on (nebo právě on?) si procházku na chladném zimním vzduchu užil. Chladném, jakožto okolo 5°C při odchodu a 15°C v poledne.
Děda nám to vůbec komplikuje tím praktikováním dai dai minimálně jednou denně teď. Marjam bude na světě co nevidět, a vedra přijdou pomalu s ní. A já ven v padesáti ve stínu jednoduše nepáchnu, macecha nemacecha.
Teď se ještě zbavit těch náramně spokojených octomilek, které se mi tu vyrojily s guavami, ale s guavami neodešly a otravují a množí se bůhvíkde; a všechno bude v pohodě a klidu, jaký má na svátky být. Jen škoda, že Dori musí jít zítra do školy. Ale jsme v jiné zemi, koneckonců, a vzdělání je nutnost.

One Forgotten Bunch of Pics from (the start of) November

Just to keep with the blog topic of stuffing photos everywhere, I’ve forgotten to mention a pleasant trip to Kuwait Aquarium on one of these “not-summer-anymore-not-winter-yet” days.
For finally Abbas is big enough to actually comprehend all these fish and small animals they’ve got there and enjoy looking at them, and small enough to be sitting in carriage when tired, unlike my bigger lady. She on the other hand grew up enough to understand some of the narration about Kuwait’s old customs from a mini-exposition they had at the entrance to the fishy part.
I still (fondly, what a parent I am) remember the time in Newcastle upon Tyne when we visited an aquarium complex for a very first time with her; and she did burst in tears, afraid all those fish would die – by drowning.
Anyways, here we go – a test ride of my 77mm prime lens as well as some memories to keep. I guess I am a memories hoarder.
And one exercise panorama. (Expandable upon click!)







I’ve got a number of other yet unpublished photographs, but for now, this is more than enough. I reckon.

5 Months of my Little Water Dragon

Abbas will soon “celebrate” 5 months since birth, me fifth month of not sleeping and sixth case of mastitis (yeey, not.)
Little boy is giving me hard time still and behaves like a Velcro monkey, hanging on me day and night, not really hostile to other people if you don’t count screaming them down as hostility, but rather unfriendly at best. Mostly he looks at you, puts up a balcony, a red T over his face (understand, his mouth, nose and eyebrows become bright red), crocked face and few seconds of mute cry, before the real shrieking commences.
He’s also got a new nickname from my mother in law, and that is Africa, as he got very skinny in the recent weeks, or better to define, he seems he stopped gaining any weight after the last vaccinations. So he’s basically a big head over very lean body with almost absent fat folds and muscle.


It made me worried sick in the past few days and after a consultation with family I’m taking him to a doc tomorrow to establish any next steps, be it supplementing formula (after my very tough fight for breastfeeding it makes me a bit sad, but everything for a happy and healthy baby, really!), adding baby food earlier than it’s usual in fully breastfed babies or even running tests to see what could be possibly wrong, in case he still doesn’t gain weight.
By Chinese calendar he has been born the year of Water Dragon, so let’s hope it will bring him all the strength and power he needs, since water dragon is supposedly the strongest of them all.