From Kuwait

Happy Birthday, Old Man!

(Yes, I’m talking about you, dear husband! 37! Wow.)
Had a lovely walk and a lunch at Marina today, although my husband didn’t seem to enjoy it just on the same level as we did. I reckon it could be the fact he gets there more often than us.
Snapped few pics, most of them blurry – imagine trying to stand still to have it sharp, but there’s always someone poking you and pushing you. That was Maryam, most of the time. Moving objects the second half of the attempts.
But few are quite all right. First and foremost, I’ve finally managed to catch how scaffolding looks like in Kuwait. I’ve seen a worker slip on one of these and manage not to fall down by catching one of the wooden “pipes” while slipping, so he hung down but didn’t get hurt. Mostly, it looks exactly like this – as a pile of matches randomly tied together; and more often than not they have no wooden palettes to walk on either. Adrenaline much. Injuries probably more.
The rest of the photos are more in the happy field, though.
The last one depicts rather nicely autumn weather in Kuwait. Heat, and sandstorms. Now we’re at the “almost winter” stage, where it still can get up to 30 degrees during the day, but can go as low as 8 in the night. We blew some serious money on this year’s winter wardrobe for kids there at Marina. Seriously; why does a sweater for 6 months old baby cost the same as mine?! You can’t tell me it is the same amount of material. I am not the 6 months old to believe so.

 

Morning Sun

… after the minor dust-storm yesterday, seeing the sun was – for a change – rather a nice thing.
Some snaps on the way to his nursery during a beautiful sunrise (only 23 degrees Celsius in shade at that time! I’ve been waiting for this weather for months!).
Abbas seems to enjoy walking in the small patch of desert left within the neighbourhood, pretending to be sinking in the deeper, soft sandy areas. He can be pretty funny at times. When he wants.
And no. This isn’t our house.

 

Pozemek, potomci, a tak

Tož se nám ten rok zase přehoupl, další škola začíná (tedy, pro Doubravku až příští týden, ale Abbáse jsme poslali do školky už nyní… to snad ani není lidské, jak ten pidičlověk ječí a ječí a ječí). Pět peněz za školné a dvojí výbavičku, protože batole odmítá nemít to samé, co starší sestře; a dvacet peněz za Daniela, neb kocourek onemocněl a momentálně tráví dny ve zvířecí nemocnici na kapačce a katetru, což v Kuvajtu není levná sranda. Snad ho vyléčí, bylo by tu tuze smutno, a jeho bratr se momentálně jak tělo bez duše jen toulá po bytě a z depky ani nechce jíst.
Když už jsme byli tak daleko v poušti, jukli jsme taktéž na pozemek nám přidělený v Khiranu. Až se barák postaví, z druhého patra bude snadný výhled na Saudskou Arábii… zatím tam tedy courají jen velbloudi, a kromě základní infrastruktury je všade písek, písek, písek. Nic moc pro děvečku z Vysočiny, jak poznamenala má známá.
Na týden a kousek jsme tu měli klapouchého ďábla na hlídání, sedmiměsíční kotě (?) Skotské klapouché kočky, která soustavně terorizovala naše dva hromotluky. Děti byly na větvi, že takhle malá kočka existuje, ona z toho, že ne každé dítě ji tahá za ocas a nohy (mám je totiž jaksepatří vychované).
Marii je půl roku, a už si to hezky trajdí, většinou tedy zatím komando, po loktech, ale rychle, pokud je na konci trasy chlupaté stvoření k požvýkání; občas zkusí po kolenou, ale moc se jí to zatím nelíbí. Však, má čas. Do toho si hlučně povídá a tím tak oficiálně vstoupila do bandy malých, ale hlasitých. Já sama jsem osoba tichá, vůbec to nechápu. Hluk přece nemůže být legrační? (Ačkoliv, pravda, měla bych se optat našeho sousedstva, které, zdá se, má též jakousi podivnou oblibu v bordelu.)
Také začala projevovat zájem o zásuvky a další zlotřilosti. A brečí, když se jich (z bezpečnostních!) důvodů nedostává.
Stejně jako Dori během nemluvněcích a batolecích let, je Maryooma zatím záprdek. V šesti měsících odrůstá velikosti 0-3, a dostala celý nový šatník, jelikož veškeré dupačky proděravěla na palcích; očividně nejsou šity s myšlenkou na lezoucí pidižvíky. Manžel to kvitoval spíše neštastně, neb z hloubi sérdce nesnáší nakupování. Jakékoliv. Kromě obleků.
Minilidi mi ztratili nabíječku na foťák, tož fotky nemám. I velbloudí otisky jsou jen z mobilu. Hnus, ale co nadělám. Hledám, nenacházím, dětský pokoj je záhadná černá díra na potřebné ztracenosti. Ale mám tedy nutkání čapnout černý pytel. Těch hraček jsme naakumulovali snad Karpaty. A Karpaty v bytě jsou nelibé.
PS.: Musím vysvětlit manželovi, že ač dobře míněné, fixky na tabule jsou naprosto nešťastný dar dvouletému umělcovi, pokud tedy (manžel) nemá zvláštní zalíbení v mramorové podlaze přizdobené černými, červenými a zelenými čmáranci. A zdech. A kobercích. A nábytku. Sourozencích jakbysmet.

 

(Quality) Family Time

As my parents’ departure closes upon us with a lightning speed, we’ve sped up a bit of the leisure-y tempo in exploring what Kuwait has to offer to a pair of foreigners a.k.a. tourists.
We’ve visited the awesome Beit Al Sadu (I’m saying awesome, because I had the urge to visit that place since ever I’ve got to know about it, and that’s quite long), with traditional Bedouin weaving, exposition, even a weaver (women, by the way!) present and kind enough to Dori to explain to her some basics of the complicated red weavings, including spinning own yarn from sheeps, goats and camels and offering us the possibility to enlist her in appropriate lessons for it. It’d be very good for her as she got zero tolerance and patience and handicrafts are just great for teaching that (in my opinion, at least), but she wouldn’t last long and we don’t have the resources at the moment anyways. Hi, Maryam.
But maybe more than the flickery interest of my daughter in the sadu techniques, I would love to give it a try one day. Since I’ve gone through felting, needle and wet, and now crochet and even basic knit (Thanks, mom! Finally I get the two needle crochet-like craft.), weaving, and on top of it traditional Kuwaiti style, would be a great addition to it. One day, without belly. Perhaps.
We’ve visited National Museum today as well, with a little dizzying experience for me in the planetarium, but hey, how fantastic it is to watch stuff about universe. My favourites are always black holes. Fascinating stuff, really. No sarcasm intended.
Abbas was difficult as always and made my husband miserable till we reached our usual Tuesday lunch at my in laws, where he literally adores the garden space, running around, watching chickens and playing football and handball. Though his cousin made it a little miserable for him today, as he’s a little shy boy and doesn’t like to fight for toys. Yet. He will be taught, soon. I promise.
I’ve had camera on my hands and plenty of time, so I’ve snapped away a huge bunch of completely useless pictures (nearly 6GB of them on my memory card, but my excuse is that RAW takes well over 20MB per picture), but some came out nice, so let the photo spam begin.
The only downfall of this week is that my parents leave on Friday already, and top that around 1 am, so I won’t be able to even go with them to the airport. Kids sleeping at home alone, (=) fires, knives, electricity, bleeding noses and worse, you know that stuff.
Only two days left than; my daughter is going to be direly disappointed and already slacking at school due to her granddad and grandma being here and seeing us after a year, she’s got exams next week. Disaster approaching for sure, I’m telling you.
And top to that, we got not so joyful news at the last ultrasound check for Maryam, though not entirely bad either, true. At least she started to finally chubby up a bit, for I was scolded that she’s too small for dates before.

 

Kuwait House of National Works

Today we’ve visited with my parents and dear (though slightly grumpy due to lack of sleep, darn that toddler) husband the Kuwait House of National Works, a museum dedicated to Iraqi invasion and subsequent liberation.
As heavily pregnant and with kids I’ve skipped certain displays with pictures of tortured children and people, but otherwise went through the whole exposition without an accident (or tear, though close! Hormones…)
Here are some photos to document our visit – it was very hard to capture anything though as they kept their lights off most of the time to create an atmosphere for us, and a Korean family who happened to tag along as well.





One of (among secret) documents issued to eradicate Kuwaiti national identity and anything of (Kuwaiti) sort




Yes, this is the real deal; head of a statue imported from Iraq after Saddam’s fall

And this is for some sceptics a picture of one of Kuwait’s churches.

Marina Mall, a tak dále

Dnes nás manžel ráno vytáhl na procházku k Marina Mall, nedaleko akvária, aby si moji rodičové prohlédli místní obyčejné nákupní centrum, okoukli místní zjevy, nezjevy i obyčejné nákupuchtivé občany, a jak se později ukázalo, aby ‘Bu Abbas využil povánočních slev v jistých značkových obchodech s obleky. To byl pravděpodobně hlavní důvod, že jsme tam šli, tak nějak vůbec.
Tož jsme se prošli po nábřeží, po obchoďáku, utopili se v megahrnku kávy ve Starbucks a následně se nadlábli v jakémsi organickém restauračním zařízení, jež se ukázalo jako překvapivě lahodné v servírovaném jídle, byť přes kapsu plácající. A tedy, s nápisy, že je vše, včetně triček obsluhy a vody na plovoucí svíčky, stoprocentně organicky organické.


Pak jsme se dokolíbali k autu, tedy alespoň v mém případě, neb já se již kolébám jak husa z výkrmny, když dlouho sedím a pak musím hnout šunkou; dojeli domů, a padli za všelijakou přítomnou i nepřítomnou vlast na pohovky, postele i židle.
Manžel hned na ramena nahodil nový kabát k obleku (pod nímž měl samosebou oblek, k té příležitosti), ponechal polomrtvou část rodiny povalovat se všelijak po bytě, a jal se navštívit své vlastní pokrevné příbuzné, neboť je sobota a to je rodinný den, kdy se všichni jednou týdně setkávají nad minišálečkem infarktózně silného íránského čaje a šíšou a pokecají. A pak se, kupodivu, v míru rozejdou. (Ač to českým uším, neuvyklým zvýšeným decibelům běžné arabské konverzace, možná až tak mírumilovně nepřijde.)





Manžel také velmi mile překvapil během štědrovečerní noci, kdy se vkradl domů se stromkem tajně nakoupeným kdesi v centru; a přes noc ho ozdobil a rozsvítil, aby se mí drazí rodičové cítili víc jako doma a o Vánocích, než jen někde, kde je teplo a moře. A ještě přidal dva plyšáky pro mě a dcerku. Stromek má největší úspěch u batolete, samosebou, neb velké, blýskavé ozdoby jsou super kopačáky.
Tož máme muslimské Vánoce na Blízkém Východě. A pak, že to nejde.


(Chudě ozdobený, ale náš!)