From Britain

Jaro, sulc v punčochách, Kuvajt a můj nenositelný kousek šatníku

První teplejší dny jara konečně dorazily do Newcastlu a lidé jako smyslů zbavení pobíhají po ulicích v tílkách, minisukních tak mini, že už to jde snad i do mínusu, co se délky týče; a vůbec jaro je ve vzduchu a všichni jsou najednou jako diví, svlečení z legračních zimníků (zbytek se nemění, minisukně či žádné sukně tu potkávám vcelku často; leč přiznávám, že dívka s velkým pozadím, jež joggovala v tangách a poloprůhledných punčochách bez sukně, kraťasů, trenýrek, čehokoliv pokrývajícího okolo mne mi způsobila dozajista chvilkovou zástavu rozumu, neboť kopa bílého, ťupkovaného masa sulcovitě se třesoucího v rytmu poskakujících boků byla po ránu opravdu příliš mnoho pro můj žaludek a smysl pro soudnost); a já se zase po pár měsících začínám cítit oblečená, protože délka teď zrovna není in, nemluvě o trvalé ‘outovosti’ šátku hlavového. Ale což, potrvá mi to tak tři dny, než si zvyknu na to, že lidé občas koukají. A lidem potrvá zhruba tři dny si uvědomit, že někteří se prostě neodhalují s postupujícím sluncem na nebi.