Mundane

So I was trying to find out what is mundane in photography. It seems to be another very used word except “bokeh”, and as well I seem to be that last uneducated freak who doesn’t really know what is that all about.
I already found out, what is bokeh, and with that came up that most of the amateur photographers actually confuse bokeh for blur; maybe because it sounds cool, to have a great bokeh in the capture… So bokeh, the out-of-focus light things in the capture, with many things around it (like shape of it, number of blades in the used lens, the filling of the bokeh, border of the bokeh, many, many quite unimportant things when it comes to really great photography), bokeh is finally clear to me.
But, what is mundane? I reckon something about everyday details of life, yet I’m not sure, as it seems again that many people just take that cool sounding word and place it with pictures which doesn’t have much in common with the actual “mundane” thing…
Confronting uncle Google, I am finding definitions of mundane:

  • Everyday: Found in the ordinary course of events.
  • In science fiction and related fandoms, a mundane is a person who does not belong to a particular group, according to the members of that group; the implication is that such persons, lacking imagination, are concerned solely with the mundane: the quotidian and ordinary.
  • Earthly, ordinary objects and concerns; worldly, profane, vulgar as opposed to heavenly; ordinary; not new; tedious; repetitive and boring.
  • Mundaneness – sophistication: the quality or character of being intellectually sophisticated and worldly through cultivation or experience or disillusionment.
  • We use this word to refer to that which is modern. People sometimes refer to their “mundane life” when talking about their occupation, or their “mundane name” when introducing themselves.
  • So, tell me, what is mundane photography? How do I capture mundane detail? Can I even capture mundane detail, when I believe there’s something more behind everything?

    Read More

    If only I could fly, I would spread my wings and follow those bubbles up to the sky

    If only I could fly, I would spread my wings and follow those bubbles up to the sky

    I believe my sweet daughter might be thinking that; more, maybe she still believes she can fly. Just find the wings, the darned wings, where they are? The birds can fly, why shouldn’t she?
    “Humans cannot fly, we do not have wings.”
    We do, but only our imagination can make them spread wide open and carry us far, far away, to the worlds unseen, untouched, unknown. The faith, it can be enough for us to fly.

    Read More

    Odd, you are Odd

    And they say, “Why did you marry him?”, so what I should reply to those curious people? And are they even curious, or just asking to state a fact, “We don’t like him.”
    I am so sure you all do not, so what, do I really care? The world is so silly, not the world, the people, these terrible creatures of God. So what, do I care? Not at all, cut me some slack. Did you marry him to talk bad behind my back? Backbiting, that’s how is it called, and that word sounds so true suddenly, feeling like small vicious demons jumping around with sharp teeth tearing our skin apart. Teeth, so sharp and poisonous, as the minds of the celebrated humans of my civilization; “The only free and true society,” they say; and they hold their fingers crossed hidden in the dark, blending into the shadows, whispering, “It is a lie, it is a lie!”
    I know, it is; I see behind that heavy curtain of lies, but that curtain was knit for so long, and so tight; that you may be called mad if you try to see behind; and I know sometimes you try to lift the heavy beaded corner and see, “Is there any light behind?”
    There isn’t any light behind, but once you see through, you know; people are not gray, and world is not just shades of black and white. They told you that and they taught you that, but when you see, your eyes wide open; not gray, but colours. But who can really see? Mad people, mad people, that’s how they call them. But who is really sane, in this society?

    Read More

    Ranní ptáče … brzo chcípne

    8. srpna 2007 v 12:31

    Tak po několika dnech ve stresu je dnešek bezkonkurenčně nej, již druhou noc jsem díky své babičce vstávala ve tři hodiny ráno (po tom, co jsem se díky ní dostala na lože v jednu ráno), mimino mi celý den řve, křičí a řičí z naprosto nejasného a neobjevitelného důvodu, kdy k hysterii stačí, že se člověk hlasitěji nadechne; také mi v záchvatu vzteku zničilo brýle za šest tisíc, takže jsem navrch švorc, nejen unavená a slepá. Migréna mně dohanala brzy ráno, tak jen zbývá chuť mlátit hlavou do klávesnice a řvát při tom jak tur na pastvě, v marné touze po klidu.

    Naštěstí mně dostihla jediná dobrá zpráva, která ale od základu mění všechny dosavadní plány, a to, že můj muž dostal stipendium na univerzitu v Anglii, aby si dokončil magisterské vzdělání. Příští měsíc by tudíž měl být ve znamení příprav na stěhování se do Anglie, a moje unavená psychika křičí “konečně!” a zároveň “jéééééžiš to je ňáký rychlý najednou”… Inshallah, inshallah, inshallah to všechno konečně vyjde a obrátí se k lepšímu, protože tímhle tempem mám pocit, že dřív než poběžím na letadlo do Anglie (nebo raději autobus, v mém případě), se dostanu do péče rodinného psychiatra pana Kašparů.
    Sňatek se tedy odkládá na příští rok, než se zařídí vše okolo odjezdu, bytu a studia. O starost – na chvíli – méně. Neb teď mně čeká vypáčit z ouřadů, jak to je, když si chce češka vzít kuvajťana v Anglii.

    Read More

    Všichni jsou mrtví, Dave

    27. Června 2007 v 11:13

    Některé dny si opravdu myslím, že jsem cvok. Ne proto, že bych vyváděla alotrie. Ale proto, že i několikaminutový rozhovor s mojí bábí je čas od času nad mé síly. Obzvlášť, když trpím silným pms a nechovám se zrovna trpělivě a vstřícně.
    Dnešní dopoledne však bylo jiné. Nenáročné. Minimálně, co se po slohové stránce týče. Neb bábí přišla a hledala svou sestru. Jenku, jen tak na okraj. Milá Jenka je 25, možná snad již 26 let mrtvá. Pohřbená na místním hřbitově. A moje babča ji nenechá v klidu spát.

    A tak tedy čiperná a naprosto logicky nefungující seniorka napochodovala do bytu s tím, že nese ty papíry, na můj zmatený dotaz, jaké, odpověděla, že ty pro Jenku. A začala hodina konverzace na bázi nejrůznějších otázek a jedné, jediné, naprosto neoriginální věty.
    Už ji aplikoval Holly na Dava Listera, když ho vyplivl ze stáze po 3 milionech let, kdy všichni byli mrtví. Pro neznalé, hovořím o prvním dílu britského seriálu Červený Trpaslík.
    Pro příklad uvedu výňatek z dnešní duchaplné konverzace:

    “Kde je Jenka?”
    “Je mrtvá, babi.”
    “Aha, a kam šla?”
    “Je mrtvá, babi.”
    Ale prosímtě, vždyť si s ní dnes mluvila na hřbitově. Tak kde je?”
    “Je mrtvá, babi.”
    (mírné zpozornění a zjištění, ze když zmiňuje jméno, nedaří se ze mne dostat kýženou odpověď.)
    “A kde máš tetu?”
    “Jenka je mrtvá, babi.”
    “To vím, ale tahle Jenka, ta, co tu s tebou bydlí.”
    “Jenka je mrtvá, babi.”
    “Kam šla?”
    “Je mrtvá, babi…”

    … atp.

    Nechci si tímto článkem dělat legraci ze stařecké demence. Nedělám si ji. Jsem spíš trošku hysterická. Protože odnože této konverzace se odvíjí každý den, několikrát, často i vícekrát, než je psychická pohoda člověka schopna unést.
    Včera, když jsem uložila dítko k polednímu spánku, rozezvučel se bytem náš příšerný domovní zvonek. Zvonila zoufalá majitelka pekárny, uprostřed které stála moje babička, oblečena pečlivě do kožichu, zimních kozaček a kulichu, a chtěla zpět peníze, o které ji ošidili. Vzala si do hlavy, že je válka. A že musí koupit chléb, který pak donese učitelům ve škole, kteří ho budou rozdávat těm, kteří na něj nemají. Ušlechtilé. A smutné. Problém byl, že žádný chléb nekupovala. Ani neplatila tou krásnou fialovou bankovkou, na které se skví jedna jednička a za ní tři nuly. A už vůbec nebyla pravda, že by jí na tisícovku vrátily místo peněz staré, a ještě ke všemu neplatné, poštovní známky…

    Read More

    Vanilkou voníš

    16. 5. 2005

    Vanilkou voníš
    A slzy roníš
    Co sakra chceš
    Jsi jako veš

    Věrná jak pes
    Co z ulice slez
    Toulavýho ducha
    V sobě nezkrotíš

    Ostrá jak nůž
    A čím dál hůř
    Snášíš mý nálady
    Vytáhnout kuš

    Jsi přece chlap
    Syčíš jak had
    A já tě nevnímám
    Jen ten šíp

    Poslalas dárek mi
    Poslední přání
    Před koncem dořeknu
    Tak sakra táhni!

    Read More

    Bad Behavior has blocked 176 access attempts in the last 7 days.