Jak jsme neukradly sáně

Newcastle … přežívá.
Sníh, překvapivší veškerou populaci na místě zhruba před 14ti dny, se stále velmi tvrdohlavě drží a odolává i občasnému dešti, když se oteplí na 5°C; ovšem ano, pravda, takové teplo vydrží jen moment a opětovně padne k nule či pod ni, a z ulic N’Castlu se stává jeden velký, nechutně lesklý zimní stadión. Problém je ovšem v tom, že tady na to nejsme zvyklí a sůl, štěrk ani rolby a podobné vynálezy mrazivému počasí vzdorující tu nemáme, tudíž celé několikasettisícové (v případě, že počítáme i předměstí pak několikamilionové) město prostě ustrnulo v pohybu. Kdyby nebyla zima, ale horko, lidu- a vozu-prázdnými ulicemi by poletovala klubka roští z pouště, jako v těch starých westerňácích. Horko není, poletuje pouze sníh a sem tam uklouznuvší chodec, jenž neuvyklý ledu nevybavil se bruslemi a na ulici lesklé jak sklo sebou nepřekvapivě neelegantně žuchnul. Bác.
Nebyl by to živý kapitalismus, aby se především indické obchody neadaptovaly a z Norska nezačaly dovážet sáně a boby, a místo parků teď jsou jen kopce užívané euforickými rodinami udupávajícími již beztak nebezpečnou cestu o něco víc (nu což, o pár zlomenin víc – bác), všichni vybaveni ještě plastem páchnoucími novotou zářícími – především královsky modrými – bobami. Kdo nemá peníze či nervy investovat do novoty, která nemá jistého trvání, používá rozložené krabice a dřevo, případně si nějaká ta pohybovadla sami vyrábí (vždyť dle taxikáře, který nás před dvěma lety vezl z letiště, v N’Castlu nesněžilo dobrých patnáct let, tedy, co se sněhu a trvanlivosti týče; většinou v zimě sněží tak tři dny, normálně, zbytek jen prší a prší a prší.)
Děcka jsou především nadšená, je zábava, to co znají z televize se stalo skutečností, a krom toho, občas se, tu a tam, zavře škola nebo nejede autobus, protože to prostě klouže a je všeobecně klemra.
Nadšení přejde, až všem přijde účet za topivo. Keep on reading…

Prší, prší, jen se leje…

Depka

Hledám dobrou náladu. Tedy… občas ji najdu, ale většinu času se courám po bytě a zírám z oken ven; prší a prší a prší. Déšť sám o sobě mi nedělá problém – miluju ten vzduch, tu vůni po dešti a čerstvost, co se do pokojů hrne otevřeným oknem. A občas se i cítím jako bych měla skočit zpět do dětství, vyběhnout ven a užít si ten slejvák pořádně; jenže už mi není dvanáct a s hijábem se toho v dešti moc nenavyvádí – kromě pocitu totální promočenosti. Tak jen sedím a sleduju šedivost za oknem, vodu padající z nebe a deštníky a zakuklence, promočené Indky v sárích spěchající za něčím – pravděpodobně za nějakým obstojných úkrytem před nemilosrdnými kapkami deště, jež se studenou vytrvalostí máčí jemnou, mnohobarevnou látku. Mraky těhotné mnohadenní zásobou vody nedělají z člověka zrovna optimistu se sluncem v duši; a rozhodně mi nepomáhají v bojůvkách s vykývanou psychikou.
Sebemenší věc mne posílá do dešťové nálady a vidím všechno šedě – upřímná, leč nepříjemná kritika mých fotografií; to samé s blogem. Nuda… prý. Já vím. A taky vím, že nefotím ani nepíšu pro okolí, ale hlavně pro sebe. Vzpomínky, deník, jakkoliv pojmenováno, splňuje to dva základní účely; vzpomenutí na to, čím jsme prošli – i kdyby nepřímo přes nějakou fotku či článek, toť podstata; a terapeutický účinek na mou někdy rozjitřenou duši, jindy pro sdílení radosti či starosti, prostě – steam off.

Keep on reading…