Paní Noreen, či lépe Mrs. Noreen Dlouhé-skotské-příjmení-co-si-nepamatuju, midwife, byla definitivně hladová, soudě dle zvuků, jež její útroby vydávaly na její návštěvě našeho bytu. Nabídla jsem jí snack i pití, obojí odmítla, tudíž na mne její případná smrt hladem nepadá – rozhodně jí to tedy nepřeju, je to pohodová a usměvavá dáma, stejně zmatená o řazení etnické příslušnosti pacientů jako já, neb na každém formuláři k vyplnění je Česko někde jinde. Během jedné registrace jsem se tak stala Evropankou jižní, severní, jinou i centrální, a jeden formulář Česko zařadil velmi logicky po boku Albánie (máme přeci toliko společného). S etnikem manžela problém nemají, valnou většinou je prostě “to další bílé maso”, plus jeden list ho dokonce popsal jakožto Blízkovýchodního. Hurá! Už jsme i na mapě. Tedy, etnické.
Vyptala se mne na adresy, ono etnikum, víru, diety, psychické problémy a zdravotní i jinou historii, což nám zabralo necelou hodinu sepsat; vycucla mi čtyři baňky krve (z toho se vzpamatovávám ještě teď, dvě hodiny poté, se značnou dávkou tekutin a cukru v krvi ve snaze vzít si ten litr červené zpět) a nechala mě na záchodě s velmi úzkou lahvičkou na moč – ženy ví, jak úzké tyhle lahvinky můžou být…
Odešla o něco hladovější po tom, co mi zabookovala sken na RVI*, bude měření alienka, kombinovaný test na Downa a větší abnormality, srdeční, spinální a další, o kterých snad lepší nevědět, neb by se jedna těhotná spíš zcvokla, kdyby všechno věděla.
Tak povinně držet pěsti, aby se nic nepotento, protože já opravdu nemám nervy na potento.
*Royal Victoria Infirmary
