Randomly Mad

… je čekání na datum, kdy opustíme s Doubravkou ČR a vydáme se zpět k neumětelům (rozuměj, UK).
Neboť pořád nevíme, jestli můj předrahý prošel u zkoušek za semestr nebo ne, a marně čekáme na odpověď emailem od jakéhosi prázdninujícího se profesora, lépěji pak řečeno Hlavního vedoucího studijního programu, na kterém je Drahý Manžel přihlášen (za hříšné tisíce liber per semestr, ale co, dokud nepropadá, platí mu výdaje na školné práce, která ho na studia inženýrská poslala).
Písemně sdělené výsledky se záhadně liší od publikovaných na webu školy, a po telefonu mu nic nesdělí. Chtějí ho osobně, v Británii. Těžko si odskočit po obědě z domu, že; možná, kdyby to nebylo několik tisíc kilometrů z ruky, pak by to, opravdu možná, vcelku šlo.
Leč nevíme dne, ani hodiny.
Dnes Aboody vyrazil na nákupy, pořídit mi nový notebook jako náhradu za ten starý, kterému jsem úspěšně uklohnila grafiku, jež integrovaně pokazila pokusy o její výměnu; a také (konečně) snubní prstýnek, který nemám, na svatbě jsem nedostala (nechcete alespoň muziku? – optala se stručností obřadu zjevně zmatená zástupkyně matriky, a na zápornou odpověď si povzdychla, že to tedy bude rychlé) a dosud se mi vyhýbal.
Mám o něm totiž vcelku konkrétní představu, a tím to nedělám drahému příliš lehké. Já a kytičky. Musím je mít i na snubním prstýnku. Jaký sežene nakonec, uvidím, jen tiše doufám, že nic okázalého a předraženého, jak jsem ho několikrát upozornila, a jak jsem několikrát byla šušnuta zpět.
Dále musí povyřídit věci okolo víz a islámského sňatku v Kuvajtu, jakožto i letenky zpět, a tak dále, a tak dále, není toho až tolik, ale také toho není málo.
A někdy se to vleče jak žvejkačka. Keep on reading »