Když se ráno konečně vyhrabu z útulných hloubek postele, ještě zahřáté teplem těla manžela a jeho vůní, zjistím jedním zběžným pohledem z (jediného) okna obývacího pokoje, že je další slunečný, neuvěřitelně neanglický den. Slunce pere jak o život, nebe azurově modré bez mráčku, všudypřítomný vánek od moře se uklidnil a ve vzduchu je jen nádech soli, který k nám donesli racci bloudící od pár kilometrů vzdáleného pobřeží.
Pohled do nemilosrdného zrcadla mne ovšem ihned ujistí, že nikam mezi lidi dnes nejdu – má hormonální hladina je stálá jak moře před tsunami a s obličejem, který na mně v odrazu šokovaně zírá, mě mezi ostatní lidi nevyženou ani ručně pleteným bičem.
V malé lednici, sedící v rohu kuchyně, nemáme skoro žádné jídlo; ale já radši umřu hlady, než se objevit na veřejnosti s obličejem jak beruška po náletu šíleného malíře – a k niqábu, kousku látky nošené přes nos, jsem se ještě nedostala. S brýlemi je to, koneckonců, nepraktické, pokud nežijete na poušti. Brýle se totiž snadno zamlží a potom jsou vtipy o niqábi řidičkách stoprocentní pravdou.
A doufám, že se k niqábu ani nikdy nedostanu, dokážu si představit Aboodyho křepčícího vedle mne a pokřikujícího na mně “ninja queen”… ne, děkuji. Doma budu.
Po pár hodinách neklidného sezení na gauči je mi mého rozhodnutí líto, musím se jít do koupelny znovu přesvědčit, že bez plného šátku nikam nejdu a ten nenosím, tudíž ne, ne a ne.
Po nějaké chvíli otevřu alespoň všechna okna bytu, dokořán; vůně téměř-léta zaplní byt a já si jdu raději udělat kafe, doufajíc, že vůně mletých zrnek kávy přebije čerstvý vzduch a dá mi zapomenout. Nemožné dny, říkám si, vsadím se, že až zítra vylezeme před dům a zamíříme na Parent-Toddler Group, bude hnusně. Chimney day. Tak je to vždycky, ne?
Nakonec se vzdávám myšlence na slunění se – jak dlouho jsem nevystavila svou bílou, manželem tolik ceněnou pokožku teplým, hřejivým paprskům slunce? Dlouho, dlouho; dva roky nejméně. Keep on reading… →
