Prohlídka v Royal Victoria Infirmary na Early Pregnancy Unit potvrdila moji obavu (o které jsem byla vcelku přesvědčená) a baby se odkládá do budoucna. Příští týden si tam zaskočím ještě znovu, aby zkontrolovali hormóny, ježto se, zdá se, příčím oné události a pořád “jsem těhotná”, tedy, co mé tělo tvrdí samo sobě.
Proplakala jsem pár dnů, teď už se cítím tak nějak srovnaná, ačkoliv jakákoliv zmínka o potratech mně pořád nutí k slzám; aspoň už se můžu podívat na těhule okolí a novorozená miminka bez zášti. Snad se depka nevrátí, jak vyhrožuje brožurka, kterou jsem byla obdarována po tom, co ze mně vysáli trochu krve, pojmenovaná “We are sorry about your miscarriage” a je nacpaná informacemi o tom, jak se matka po ztrátě těhu cítí, kam zavolat, ke komu jak mluvit a podobné. Tvrdí, že stejně jako postpartum depression se depka z potratu může dostavit i několik týdnů a měsíců po tom, co se tak událo. To se mi opravdu nehodí.
Na cestě z nemocnice k mému GP s dopisem z RVI o mém současném stavu (nacpala jsem jim na recepci i můj Maternity Record, jakožto nikoliv validní a “co s tím mám já dělat”) jsem zaskočila do jedné z privátních školek, a ejhle, alespoň tam se mi poštěstilo – na Dori vyšlo (konečně) volné místo, a nemusí se platit. nastoupí 19. dubna, den před jejími 4tými narozeninami, a vypadá, že se jí to bude líbit; když jsme ze staré viktoriánské budovy odcházely, brečela jak kdyby jí údy rvali, že chce “back děti”. Třikrát týdně od 9 ráno do 1 odpoledne bude mít společnost. Uznali nás na vegetariánskou dietu a angličtinu jako první jazyk, neb česky ani arabsky tam nemluví. Tak snad bude Dori v pohodě. Mně tak vyvstávají 3 dny v týdnu “volné”, na pobíhání (rozuměj, jogging) či fotografování či co se normálně s potomčetem po boku prostě zorganizovat nedá (nebo je jinak vyčerpávající).
Přemýšlím také o novém designu tady, ale Bůh ví, co se vyvrbí. Mám tenhle ráda, ale momentální změna v životě se mi chce reflektovat i na blogu změnou layoutu. Uvidíme.
