8. srpna 2007 v 12:31

Tak po několika dnech ve stresu je dnešek bezkonkurenčně nej, již druhou noc jsem díky své babičce vstávala ve tři hodiny ráno (po tom, co jsem se díky ní dostala na lože v jednu ráno), mimino mi celý den řve, křičí a řičí z naprosto nejasného a neobjevitelného důvodu, kdy k hysterii stačí, že se člověk hlasitěji nadechne; také mi v záchvatu vzteku zničilo brýle za šest tisíc, takže jsem navrch švorc, nejen unavená a slepá. Migréna mně dohanala brzy ráno, tak jen zbývá chuť mlátit hlavou do klávesnice a řvát při tom jak tur na pastvě, v marné touze po klidu.

Naštěstí mně dostihla jediná dobrá zpráva, která ale od základu mění všechny dosavadní plány, a to, že můj muž dostal stipendium na univerzitu v Anglii, aby si dokončil magisterské vzdělání. Příští měsíc by tudíž měl být ve znamení příprav na stěhování se do Anglie, a moje unavená psychika křičí “konečně!” a zároveň “jéééééžiš to je ňáký rychlý najednou”… Inshallah, inshallah, inshallah to všechno konečně vyjde a obrátí se k lepšímu, protože tímhle tempem mám pocit, že dřív než poběžím na letadlo do Anglie (nebo raději autobus, v mém případě), se dostanu do péče rodinného psychiatra pana Kašparů.
Sňatek se tedy odkládá na příští rok, než se zařídí vše okolo odjezdu, bytu a studia. O starost – na chvíli – méně. Neb teď mně čeká vypáčit z ouřadů, jak to je, když si chce češka vzít kuvajťana v Anglii.

27. Června 2007 v 11:13

Některé dny si opravdu myslím, že jsem cvok. Ne proto, že bych vyváděla alotrie. Ale proto, že i několikaminutový rozhovor s mojí bábí je čas od času nad mé síly. Obzvlášť, když trpím silným pms a nechovám se zrovna trpělivě a vstřícně.
Dnešní dopoledne však bylo jiné. Nenáročné. Minimálně, co se po slohové stránce týče. Neb bábí přišla a hledala svou sestru. Jenku, jen tak na okraj. Milá Jenka je 25, možná snad již 26 let mrtvá. Pohřbená na místním hřbitově. A moje babča ji nenechá v klidu spát.

A tak tedy čiperná a naprosto logicky nefungující seniorka napochodovala do bytu s tím, že nese ty papíry, na můj zmatený dotaz, jaké, odpověděla, že ty pro Jenku. A začala hodina konverzace na bázi nejrůznějších otázek a jedné, jediné, naprosto neoriginální věty.
Už ji aplikoval Holly na Dava Listera, když ho vyplivl ze stáze po 3 milionech let, kdy všichni byli mrtví. Pro neznalé, hovořím o prvním dílu britského seriálu Červený Trpaslík.
Pro příklad uvedu výňatek z dnešní duchaplné konverzace:

“Kde je Jenka?”
“Je mrtvá, babi.”
“Aha, a kam šla?”
“Je mrtvá, babi.”
Ale prosímtě, vždyť si s ní dnes mluvila na hřbitově. Tak kde je?”
“Je mrtvá, babi.”
(mírné zpozornění a zjištění, ze když zmiňuje jméno, nedaří se ze mne dostat kýženou odpověď.)
“A kde máš tetu?”
“Jenka je mrtvá, babi.”
“To vím, ale tahle Jenka, ta, co tu s tebou bydlí.”
“Jenka je mrtvá, babi.”
“Kam šla?”
“Je mrtvá, babi…”

… atp.

Nechci si tímto článkem dělat legraci ze stařecké demence. Nedělám si ji. Jsem spíš trošku hysterická. Protože odnože této konverzace se odvíjí každý den, několikrát, často i vícekrát, než je psychická pohoda člověka schopna unést.
Včera, když jsem uložila dítko k polednímu spánku, rozezvučel se bytem náš příšerný domovní zvonek. Zvonila zoufalá majitelka pekárny, uprostřed které stála moje babička, oblečena pečlivě do kožichu, zimních kozaček a kulichu, a chtěla zpět peníze, o které ji ošidili. Vzala si do hlavy, že je válka. A že musí koupit chléb, který pak donese učitelům ve škole, kteří ho budou rozdávat těm, kteří na něj nemají. Ušlechtilé. A smutné. Problém byl, že žádný chléb nekupovala. Ani neplatila tou krásnou fialovou bankovkou, na které se skví jedna jednička a za ní tři nuly. A už vůbec nebyla pravda, že by jí na tisícovku vrátily místo peněz staré, a ještě ke všemu neplatné, poštovní známky…