Když jsme poprvé přiletěli do Anglie, jedna z prvních věcí, které mne doslova praštily do očí (kromě mnohem větší průměrné hmotnosti místních žen v porovnání s ČR), byly krátké kalhoty.
Tedy. Na ulicích se dá potkat móda všeliká, někdy čistě “vzal jsem, co mi do ruky padlo při cestě ke dveřím”, jindy “vypadám, jako když jsem vzal, co mi do ruky padlo při cestě ke dveřím, ale ve skutečnosti je to pečlivě promyšlený look”, a často prostě a jednoduše elegantní čí udržované lidi, a to všech věkových kategorií. Musím říct, že babiček s šátkem a nevalným ošacením jsem tu za tři roky potkala tak … tři. Naopak většinou jsou seniorky velmi upravené, namydlené, čisťounké a voňavé, s (většinou) decentním makeupem, udržovaným a nažehleným kostýmkem i podpatky. Jeden kulturní šok za mnou – senioři nejsou agresivní, pomlouvační a rozhodně vás košíkem v supermarketu nepřetáhnou, právě naopak, většinou mi nabízejí své místo s úsměvem, neb mám dítko (které je ovšem ukázněné). Já tedy nejsem z těch, kteří by pomlouvali seniory v Čechách, to ne. Jen tedy, opravdu, ať už je to dlouhodobých efektem let minulých v obou zemích, či prostě jinou mentalitou, staří lidé v Anglii jsou osobnostně mnohem příjemnější, komunikativnější a jednu dobu jsem si říkala, že bych si klidně i našla nějakou dámu v letech a dělala jí jednou za čas společnost.
Ze široka do ztracena, pointou je, že všichni tito elegantně oblečení lidé mají jedno společné – ty příšerně krátké nohavice u kalhot, co nosí.
Jakožto někoho, kdo doslova miluje tahat gatě po zemi, mě to sice ne zrovna iritovalo, ale rozhodně vyrušovalo. Proč by, proboha, někdo tak elegantní jako tato slečna, paní, pán či student, kazil svůj dojem něčím tak příšerným, jako jsou nohavice v nedostatečné délce? V hloubce hlavy zakotvená pravidla pro správné délky rukávů, nohavic, švů u sak a dalšího, která ve mne zůstala i po opuštění pozice asistenky v jednom z top pražských obchodů s luxusními obleky pro bohaté pány, se tomuto všudypřítomnému fenoménu ze srdce divila. Proč, proboha, proč?
A pak… pak jsem na to přišla.
Newcastle mne naučil.
Neb v mé skříni byly jen věci dovezené z Čech, tudíž “správně dlouhé”, neměla jsem jiného výběru, než nosit pouze toho.
A přišlo to, čemu se zde říká normální počasí. Rozuměj, v zimě prší šest dnů ze sedmi, v létě pět… čtyři tak v červenci, ze sedmi. Krátké nohavice tak nabývají plně nového rozměru – vše co je méně než dva centimetry nad zemí se totiž automaticky stává jednou velkou a ochotnou houbou, a dojít z obchodu domů v dešti či krátce po něm s mojí navyklou délkou oblečení znamenalo jediné; že u domovních dveří jsem měla jisté po kolena mokré gatě. Nepříjemné, studené a nemocí hrozící.
Krátkost má svůj účel, tedy aspoň v severní Británii. A kromě toho, čistě antropologický poznatek – poměr délky trupu k nohám je u Anglosaxonů jiný, než u Slovanů. Tudíž přišlo i na zjištění, že anglická konfekce je tak nějak přirozeně kratší, než ta pro Čechy vyráběná. Kalhoty s tím samým obvodem pasu jsem porovnala s českými a hle, jsou o dobrých pět centimetrů kratší.
Musím říct, stále se v kalhotech nedotýkajících země cítím tak trošku směšně. Tak nějak… geeky. Nu, alespoň už nejsem chodící zvlhčovač vzduchu, že?
