Posted on

Good Bye, Baby

Prohlídka v Royal Victoria Infirmary na Early Pregnancy Unit potvrdila moji obavu (o které jsem byla vcelku přesvědčená) a baby se odkládá do budoucna. Příští týden si tam zaskočím ještě znovu, aby zkontrolovali hormóny, ježto se, zdá se, příčím oné události a pořád “jsem těhotná”, tedy, co mé tělo tvrdí samo sobě.
Proplakala jsem pár dnů, teď už se cítím tak nějak srovnaná, ačkoliv jakákoliv zmínka o potratech mně pořád nutí k slzám; aspoň už se můžu podívat na těhule okolí a novorozená miminka bez zášti. Snad se depka nevrátí, jak vyhrožuje brožurka, kterou jsem byla obdarována po tom, co ze mně vysáli trochu krve, pojmenovaná “We are sorry about your miscarriage” a je nacpaná informacemi o tom, jak se matka po ztrátě těhu cítí, kam zavolat, ke komu jak mluvit a podobné. Tvrdí, že stejně jako postpartum depression se depka z potratu může dostavit i několik týdnů a měsíců po tom, co se tak událo. To se mi opravdu nehodí.
Na cestě z nemocnice k mému GP s dopisem z RVI o mém současném stavu (nacpala jsem jim na recepci i můj Maternity Record, jakožto nikoliv validní a “co s tím mám já dělat”) jsem zaskočila do jedné z privátních školek, a ejhle, alespoň tam se mi poštěstilo – na Dori vyšlo (konečně) volné místo, a nemusí se platit. nastoupí 19. dubna, den před jejími 4tými narozeninami, a vypadá, že se jí to bude líbit; když jsme ze staré viktoriánské budovy odcházely, brečela jak kdyby jí údy rvali, že chce “back děti”. Třikrát týdně od 9 ráno do 1 odpoledne bude mít společnost. Uznali nás na vegetariánskou dietu a angličtinu jako první jazyk, neb česky ani arabsky tam nemluví. Tak snad bude Dori v pohodě. Mně tak vyvstávají 3 dny v týdnu “volné”, na pobíhání (rozuměj, jogging) či fotografování či co se normálně s potomčetem po boku prostě zorganizovat nedá (nebo je jinak vyčerpávající).
Přemýšlím také o novém designu tady, ale Bůh ví, co se vyvrbí. Mám tenhle ráda, ale momentální změna v životě se mi chce reflektovat i na blogu změnou layoutu. Uvidíme.

podpis

Posted on

Jedno Anglii musím přiznat…

… vcelku brzo jsem se naučila slyšet na “Mrs. Firíza Čynóva”, což je velmi nelehce zkomolené mé skutečné (české) jméno. Ale slyším na něj! Tudíž když jsem dnes čekala v lékárně na vydání antibiotik a kyseliny listové, nemusel ubohý asistent křičet několikrát.
Těhu v Anglii bude zajímavá zkušenost z hlediska porovnávání péče, která se mi dostávala v ČR při prvním bříšku a té, co bude zde. Rozdílů bude, zdá se, mnoho, těžko soudit, jestli se to přikloní k negativní či pozitivní referenci, či pouze rozdílné.
Zatím jsem dle doktora v první polovině třetího měsíce, ale nebyl mi (zatím) nabídnut ultrazvuk ani udělán krevní test; prý je to práce midwife (porodní báby), která mne sama kontaktuje a navštíví doma. Pošťouchal pupek, změřil tlak, zakázal pojídat plesnivé sýry, paštiky a vařená vejce a do ruky mi předal složku papírů, z poloviny letáků o kouření a alkoholu během těhotenství, jež se mne netýkají, rozvrh kontrol a testů během těhu (všeho všudy 9 včetně porodu, ultrazvuk dvakrát za celé těhu), z druhé poloviny můj “Maternity Record”, což je v podstatě klasická lékařská složka, kterou si v ČR vede gynekolog, ale tady se o ni starají tři strany – já, porodní bába a praktický lékař (GP). Ano, žádná gynekologie na programu není, zdá se. Složka je plná papírů o genetickém původu matky a otce, a spoooousta lékařských papírů plus jedna “osobní” složka, za kterou očividně zodpovídám já; tedy za její vyplňování a udržování up-to-date. Mojí povinností je také brát tenhle fascikl s sebou při každé těhu-související návštěvě, ať již je to u GP, midwife, UZ.
Nějak jsem však pozapomněla svému GP sdělit, že nebudu rodit v Royal Victoria Infirmary (RVI tomu říkají), ale v Kuvajtu… Rád asi nebude.

podpis

Posted on
Posted on

O růžovém proužku tam, kde má být burgundy

Tož.
Vrátily jsme se z ČR, nakažené jakousi bleskovou střevní chorobou nutící člověka zvracet několik hodin v kuse každou půl hodinku i častěji; úžasné cestování po noci strávené zírající do mísy. Ale přežily jsme, a na anglické půdě polomrtvě padly do postele ještě před osmou, protože 10 hodin cesty v takovém stavu přeci jenom bylo vyčerpávájící.
Mně ale bylo tak nějak blbě už před nakažením se; můj porouchaný dolejšek zase jednou stávkoval (dobré do chudé rodiny – ono se tak hodně ušetří na ženských proprietách), a manžel po jisté době rozhodl, že už nejistotu neunese a donutil mne otestovat se. Několikrát, jak se pořád stávkovalo. Po 4 testech uznal, že jsem to opravdu jen stará já, hormonálně labilní žena, a uklidnil se.
Ježto jsem matkou jednoho potomčete, nedalo mi to, a ještě jsem si tajně před několika dny skočila do obchodu pro další test, na základě jistých znamení nejistá, jestli je to jen rozbouřené PMS nebo skutečně to, co si myslím (jenže s mojí frekvencí stávek se člověk stane po druhém, třetím podezření značně skeptický a ignoruje mnoho znamení); a k mému překvapení testovací proužek již nebyl nepřítomný, alébrž lehce přitomný. Druhý test ráno poté měl ten samý výsledek.
Nejistá si manželovou reakcí na načasování potenciálního druhého potomka, rozhodla jsem se, že si to nechám pro sebe a skočím k doktorovi pro potvrzení nebo vyvrácení podezření. Není proč ho panikařit, že.
Ano, rozhodla jsem se; problém nastává ve chvíli, kdy Abood do dveří vstoupí doopravdy, ne jen v myšlenkách, a já prostě neudržím poker face. Neumím mu lhát ani zastírat.
Tajemství o růžovém proužku je tedy prozrazeno, a mé obavy vyvráceny, Abood vypadá naopak šťastně – i když asi stejně vyděšeně jako já. Pokud se totiž těhotenství potvrdí, budu se stěhovat ze Severní Anglie do pouštního Kuvajtu nejméně v šestém měsíci. Cesty letadlem s dcerou jsou vyčerpávající i bez břicha a to létáme dvakrát dvě hodiny; představa letu z UK do ČR a po vyřízení papírů Praha – Dubaj – Kuvajt nebo přímý let i s kufry a serepetičkami pro nový život v nové zemi (a s novým potomkem) mně tedy zrovna neblaží.
Ale pokud to má být, tak to bude.
Dnes jsem tedy skočila k doktorovi, bohužel má představa návštěvy doktora pro potvrzení těhotenství je veskrze česká, stejně jako má zkušenost, a tudíž 48 hodin čekání na to, aby mi otestovali lahvinku, kterou mi dali na malou, mne trošku rozhodilo. Žádný krevní test? Ultrazvuk, třeba? Když mi vyšel růžový proužek s Doubravkou, první věc, kterou moje gynekoložka udělala, otestovala normálně, vzala krev a nahnala mne na ultrazvuk i bez potvrzení o krvi. Vědělo se tak hned.
Tady čekám dva dny na domácký test okolo HCG a pokud jim nevyjde, ničeho jiného se nedočkám… není divu, že tu ženy často nevědí o těhotenství i do pátého měsíce; v mnoha případech totiž test moči vyjde negativní díky nízké hladině HCG. Případně, že tu umírají na všelijaké rakoviny okolo dělohy a vaječníků o tolik častěji než v ČR.
Ano, to je snad jediná věc, která mi chybí a o které vím od začátku – naši doktoři se sice neusmívají tak jako ti místní, ale znají svou práci mnohem lépe.
Tak ve středu uvidíme, co se děje.
Ať to dopadne jakkoliv, bude to pro naše dobro. Že?

test
Image courtesy to TsukiokaMokona

podpis

PS.:Proč mi nikdo neřekl, že tam mám ůžasné a ne úžasné?! Trklo mě to až o den později!