Podruhé za poslední půlrok se dostavila depka. Na ultrazvuku ve třinácti týdnech jsem se místo toho, jestli je mimi zdravé, dozvěděla zase jednou, že srdíčko nebije, miminko umřelo už před několika týdny a jen moje hloupé tělo si pořád jede podle svého. Tudíž, somaticky – hormonálně, fyzickou stavbou i vývojem jsem sice již ve čtvrtém měsíci těhotenství, leč pro nic za nic, jsem chodící hrobeček. Mám malé bříško odpovídající třetímu těhu ve třinácti týdnech, pořád trpím hroznými ranními nevolnostmi celý den, a hormony rozhodně neubývají. Prý se říká, že čím horší příznaky, tím lepší výsledek; nu, zdá se, že já jsem ta výjimka potvrzující pravidlo… De facto jsem začala zvracet kvůli všemu až v době, kdy baby už nežilo… Hloupý organismus mám, vskutku. Nebo tvrdohlavý, prostě se jede naostro, mimino nemimino, nezájem. Mé psychice to rozhodně nesvědčí.
Za čtyři dny jdu na kyretáž, děsím se jak celkové anestezie, tak výsledků histologie plodu, za jedno jsem nikdy nebyla v bezvědomí, řízeném či ne, zadruhé, že histologie klasicky nic neukáže a já se jen budu ptát, proč, proč zase, co se podělalo.
Představda mrtvolky ve mně mi vyvolává konstantní depku a nechuť sama k sobě, chlap hraje mrtvýho brouka a snaží se mne povzbudit k “síle”, rozuměj, abych neronila slzy, takže nepláču, abych manžela nerozrušovala svou ženskostí a zhrzenou mateřskostí, nemyslím, odmítám myslet a zabývám se čtením o plstění, o kterém jsem se momentálně rozhodla, že bude skvělý koníček “to keep busy”. Trpím konstantní migrénou ze zadržovaného úpění nad mou malou osobní tragédií a snažím se hyenisticky utěšit osudy lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, například děti nemají vůbec, já už dcerku přeci mám. K té se naopak začínám chovat více ochranitelsky, až se obávám, že skončím jako jedna z těch nenáviděných matek, co nenechají děcko ani nadechnout a vztahy mezi nimi končí letitou nenávistí a mlčením…
Abdullah musel odjet do Londýna kvůli ambasádě a pobude tam až do čtvrtka, dnes je úterý, v pátek brzy ráno musím být na RVI, Ward 40, nahlásit se k operaci. Jsem doma sama a stejně jako mně nechali čekat hodinu samotnou v prázdném nemocničním pokoji hned po tom, co mi řekli, že baby nežije, mám pocit, že se zcvoknu, jak přestanu psát, číst, hrát; prostě se zastavím a začnu myslet.
Tak snad již dvakrát bylo dost, a více andílků mít nebudu, vždyť bych to měla být já, kdo na ně čeká, ne oni na mě…
