Tož.
Vrátily jsme se z ČR, nakažené jakousi bleskovou střevní chorobou nutící člověka zvracet několik hodin v kuse každou půl hodinku i častěji; úžasné cestování po noci strávené zírající do mísy. Ale přežily jsme, a na anglické půdě polomrtvě padly do postele ještě před osmou, protože 10 hodin cesty v takovém stavu přeci jenom bylo vyčerpávájící.
Mně ale bylo tak nějak blbě už před nakažením se; můj porouchaný dolejšek zase jednou stávkoval (dobré do chudé rodiny – ono se tak hodně ušetří na ženských proprietách), a manžel po jisté době rozhodl, že už nejistotu neunese a donutil mne otestovat se. Několikrát, jak se pořád stávkovalo. Po 4 testech uznal, že jsem to opravdu jen stará já, hormonálně labilní žena, a uklidnil se.
Ježto jsem matkou jednoho potomčete, nedalo mi to, a ještě jsem si tajně před několika dny skočila do obchodu pro další test, na základě jistých znamení nejistá, jestli je to jen rozbouřené PMS nebo skutečně to, co si myslím (jenže s mojí frekvencí stávek se člověk stane po druhém, třetím podezření značně skeptický a ignoruje mnoho znamení); a k mému překvapení testovací proužek již nebyl nepřítomný, alébrž lehce přitomný. Druhý test ráno poté měl ten samý výsledek.
Nejistá si manželovou reakcí na načasování potenciálního druhého potomka, rozhodla jsem se, že si to nechám pro sebe a skočím k doktorovi pro potvrzení nebo vyvrácení podezření. Není proč ho panikařit, že.
Ano, rozhodla jsem se; problém nastává ve chvíli, kdy Abood do dveří vstoupí doopravdy, ne jen v myšlenkách, a já prostě neudržím poker face. Neumím mu lhát ani zastírat.
Tajemství o růžovém proužku je tedy prozrazeno, a mé obavy vyvráceny, Abood vypadá naopak šťastně – i když asi stejně vyděšeně jako já. Pokud se totiž těhotenství potvrdí, budu se stěhovat ze Severní Anglie do pouštního Kuvajtu nejméně v šestém měsíci. Cesty letadlem s dcerou jsou vyčerpávající i bez břicha a to létáme dvakrát dvě hodiny; představa letu z UK do ČR a po vyřízení papírů Praha – Dubaj – Kuvajt nebo přímý let i s kufry a serepetičkami pro nový život v nové zemi (a s novým potomkem) mně tedy zrovna neblaží.
Ale pokud to má být, tak to bude.
Dnes jsem tedy skočila k doktorovi, bohužel má představa návštěvy doktora pro potvrzení těhotenství je veskrze česká, stejně jako má zkušenost, a tudíž 48 hodin čekání na to, aby mi otestovali lahvinku, kterou mi dali na malou, mne trošku rozhodilo. Žádný krevní test? Ultrazvuk, třeba? Když mi vyšel růžový proužek s Doubravkou, první věc, kterou moje gynekoložka udělala, otestovala normálně, vzala krev a nahnala mne na ultrazvuk i bez potvrzení o krvi. Vědělo se tak hned.
Tady čekám dva dny na domácký test okolo HCG a pokud jim nevyjde, ničeho jiného se nedočkám… není divu, že tu ženy často nevědí o těhotenství i do pátého měsíce; v mnoha případech totiž test moči vyjde negativní díky nízké hladině HCG. Případně, že tu umírají na všelijaké rakoviny okolo dělohy a vaječníků o tolik častěji než v ČR.
Ano, to je snad jediná věc, která mi chybí a o které vím od začátku – naši doktoři se sice neusmívají tak jako ti místní, ale znají svou práci mnohem lépe.
Tak ve středu uvidíme, co se děje.
Ať to dopadne jakkoliv, bude to pro naše dobro. Že?
Image courtesy to TsukiokaMokona
PS.:Proč mi nikdo neřekl, že tam mám ůžasné a ne úžasné?! Trklo mě to až o den později!
