Category Archives: Belly Time

I Can’t Believe it’s Winter Time

Reply

So here we are, in the first Advent week, outside are mere 15 degrees, still sunny and the occasional rain was probably just the last week’s news. As for now, it actually can still get pretty hot over the day.
I’ve finally (!) managed to fix my SD card reader, who would think that after a year of not working I would have this brilliant idea (which, as I found out later on on Google, is pretty non-brilliant and kind of *duuuh*), and I uninstalled all generic USB drivers on my PC and let it re-install with a restart. Bam, I’ve got myself a working SD card reader. I just wish I would figure that out a year ago, so I wouldn’t be doing this clunky card-to-notebook-to-hardrive-to-PC thing… Oh well, at least I know it now, let’s stay positive! And some pictures to prove it.



I’m getting pretty fat by now which I’d say should be positive, as far as it’s not only the fluff supplies growing but also everything under them, in the order as it should and it is required. My next doc appt. is in two weeks and I am already getting paranoid if everything’s ok.
But, inshallah, it is.



I am soo hormonal nowadays. Hubby recently bought a roll from Cinnabon as a good-husband-gesture and I almost cried. Not over the gesture, but because cinnamon rolls make my stomach go awry already for few weeks, so I was torn apart between eating it and running to the bathroom and not eating it and making my husband disappointed and sad – which is what brought me to tears. The imagination of a sad husband and his good will gesture going to waste. So I pinched a little on it and than stopped with an excuse on a really full stomach. It was true after all and no lie, as the sweets arrived right after a pretty big lunch. *Phew*. Actually, writing about it makes me wanna cry too.
I’m also all tears over being far from snow, winter, miserable weather, and all these Christmas lights and awful design ideas of trees and decorations, and the smell of gingerbread and long nights and the smell of Christmas days I remember from home – a pine, an orange, some gingerbread and lots of colourful lights instead of a night lamp. Good for eyes while reading!
I was thinking about making some carton decoration for our desert home here, so my kid has fun when doing it and it’s better than TV, and our housekeeper is a Christian – so to make her a little happy and feel more friendly in this land of sand a mosques.
Will see, it’s still a lot of time after all. I am, however, definitely going to try to bake some of the traditional Czech stuff.
Oh oh and not to forget with my baby brain – my dear husband gave me a birthday present in advance again and paid for my site hosting as well as Flickr Pro account, so I can continue writing about nonsense and upload pictures nobody wants to see. Yay me! Thank you, Abu.

Raport

Reply

Days have been passing by one by one, no winter still, not even autumn eventually here in Kuwait. A little drop in outside temperature, all right, but what is 5 or so degrees, when it’s still over 30 most of the time.
It also starts to get sandy a bit, since the weather’s slowly changing and pressures come and go, so wind picks up all this dry dust and spreads it around.
Funnily enough, same as in Europe, ’tis seems to be the season for influenza’s and colds and running noses, although the outside still screams “Boiling hot, hot, hot!”. After my husband and daughter falling for one of these pesky viruses, I’ve tried to keep myself vitaminized and living on vegetables and fruits and proteins and not breathing the same air as they do, but in the end I’ve got infected as well. Three times boooo for the virus.
Unlike them, however, I am not allowed to take any remedies besides the typical honeylemontea, citruses and rest, so I am cranky and crabby and miserable these days, which everybody can feel and tries to steer clear of me. Good, more rest for me.
I’ve passed some doc’s tests which were important for me and hubby, but waiting for results of some even more important ones, while injecting myself (ok, to be precisely honest, the imagination of me jabbing myself in the thigh makes me wanna feign, so my hubby is injecting me, I can only guess he’s taking it as some kind of revenge for me nagging) on a daily basis with low molecular weight heparin. Yay me. What you wouldn’t do for your future, right?
Except the past weeks being quite typical for a person in the same state of mind and body as I am, we’re fine. (And cranky, remember.) Dori enjoys her school and cries every weekend why are we punishing her by not letting her to go to class (it’s weekend, hun) and Abubu having to take on a side job because of unexpected circumstances sucking us financially dry, we’re just all right, I’d say. I cook a little bit more (which makes me think I have directly taken part in ruining the family budget by forcing my husband to buy these fancy things such as dill, spinach, broccoli, tilapia fish and whatnot, who eats that, right?!), I hate the weather outside to the bits of my mind and wish a snow storm would come and change this flat yellow surface in something more fun, I get motion sick from anything, starting with being driven in a car and ending with playing any 3D games, we get worried about the state of teeth of our kitty, we shop, we visit my husband’s family, generally spoken, we live as any other family, worry as any other family, joy as any other family.
Mundane, boring perhaps, but ours.
Now, let’s get to cook that weird tilapia fish I fished in Rumaithiya market freezer.

Posted on

I’ve Got Another Angel…

9

Podruhé za poslední půlrok se dostavila depka. Na ultrazvuku ve třinácti týdnech jsem se místo toho, jestli je mimi zdravé, dozvěděla zase jednou, že srdíčko nebije, miminko umřelo už před několika týdny a jen moje hloupé tělo si pořád jede podle svého. Tudíž, somaticky – hormonálně, fyzickou stavbou i vývojem jsem sice již ve čtvrtém měsíci těhotenství, leč pro nic za nic, jsem chodící hrobeček. Mám malé bříško odpovídající třetímu těhu ve třinácti týdnech, pořád trpím hroznými ranními nevolnostmi celý den, a hormony rozhodně neubývají. Prý se říká, že čím horší příznaky, tím lepší výsledek; nu, zdá se, že já jsem ta výjimka potvrzující pravidlo… De facto jsem začala zvracet kvůli všemu až v době, kdy baby už nežilo… Hloupý organismus mám, vskutku. Nebo tvrdohlavý, prostě se jede naostro, mimino nemimino, nezájem. Mé psychice to rozhodně nesvědčí.
Za čtyři dny jdu na kyretáž, děsím se jak celkové anestezie, tak výsledků histologie plodu, za jedno jsem nikdy nebyla v bezvědomí, řízeném či ne, zadruhé, že histologie klasicky nic neukáže a já se jen budu ptát, proč, proč zase, co se podělalo.

mourning

Představda mrtvolky ve mně mi vyvolává konstantní depku a nechuť sama k sobě, chlap hraje mrtvýho brouka a snaží se mne povzbudit k “síle”, rozuměj, abych neronila slzy, takže nepláču, abych manžela nerozrušovala svou ženskostí a zhrzenou mateřskostí, nemyslím, odmítám myslet a zabývám se čtením o plstění, o kterém jsem se momentálně rozhodla, že bude skvělý koníček “to keep busy”. Trpím konstantní migrénou ze zadržovaného úpění nad mou malou osobní tragédií a snažím se hyenisticky utěšit osudy lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, například děti nemají vůbec, já už dcerku přeci mám. K té se naopak začínám chovat více ochranitelsky, až se obávám, že skončím jako jedna z těch nenáviděných matek, co nenechají děcko ani nadechnout a vztahy mezi nimi končí letitou nenávistí a mlčením…
Abdullah musel odjet do Londýna kvůli ambasádě a pobude tam až do čtvrtka, dnes je úterý, v pátek brzy ráno musím být na RVI, Ward 40, nahlásit se k operaci. Jsem doma sama a stejně jako mně nechali čekat hodinu samotnou v prázdném nemocničním pokoji hned po tom, co mi řekli, že baby nežije, mám pocit, že se zcvoknu, jak přestanu psát, číst, hrát; prostě se zastavím a začnu myslet.
Tak snad již dvakrát bylo dost, a více andílků mít nebudu, vždyť bych to měla být já, kdo na ně čeká, ne oni na mě…

podpis

Posted on

Porodně asistenční

Reply

Paní Noreen, či lépe Mrs. Noreen Dlouhé-skotské-příjmení-co-si-nepamatuju, midwife, byla definitivně hladová, soudě dle zvuků, jež její útroby vydávaly na její návštěvě našeho bytu. Nabídla jsem jí snack i pití, obojí odmítla, tudíž na mne její případná smrt hladem nepadá – rozhodně jí to tedy nepřeju, je to pohodová a usměvavá dáma, stejně zmatená o řazení etnické příslušnosti pacientů jako já, neb na každém formuláři k vyplnění je Česko někde jinde. Během jedné registrace jsem se tak stala Evropankou jižní, severní, jinou i centrální, a jeden formulář Česko zařadil velmi logicky po boku Albánie (máme přeci toliko společného). S etnikem manžela problém nemají, valnou většinou je prostě “to další bílé maso”, plus jeden list ho dokonce popsal jakožto Blízkovýchodního. Hurá! Už jsme i na mapě. Tedy, etnické.
Vyptala se mne na adresy, ono etnikum, víru, diety, psychické problémy a zdravotní i jinou historii, což nám zabralo necelou hodinu sepsat; vycucla mi čtyři baňky krve (z toho se vzpamatovávám ještě teď, dvě hodiny poté, se značnou dávkou tekutin a cukru v krvi ve snaze vzít si ten litr červené zpět) a nechala mě na záchodě s velmi úzkou lahvičkou na moč – ženy ví, jak úzké tyhle lahvinky můžou být…
Odešla o něco hladovější po tom, co mi zabookovala sken na RVI*, bude měření alienka, kombinovaný test na Downa a větší abnormality, srdeční, spinální a další, o kterých snad lepší nevědět, neb by se jedna těhotná spíš zcvokla, kdyby všechno věděla.
Tak povinně držet pěsti, aby se nic nepotento, protože já opravdu nemám nervy na potento.
*Royal Victoria Infirmary

podpis

Posted on

I Know, I Know…

2

Big gap in posts.
I just didn’t feel like writing anything. Maybe because I needed a bit of time to recover from the miscarriage; maybe because I found out I’m pregnant again, at this moment nearly 10 weeks, and started to randomly freak out about another miscarriage coming – alhamdulilah up to this point baby seems to be ok, though I am having not really pleasant time with my third pregnancy. Not counting the morning sickness or belly aches or migraines or sleeping like a polar bear… counting the fact that since 4 weeks of this pregnancy I keep on bleeding till this point and my awesome doctor refused to deal with it. Being in Britain and pregnant turned into a little nightmare and my last weeks in here kind of float around, though I had plenty of plans for outing, but adviced from Czech and kind of from my own healthy reasoning I decided to get plenty of rest till the risky first trimester passes by and I will be – at least partially – more on the safe side.
It once again disrupted my plans for going to Czech for summer till we move to Kuwait, because in the current situation it doesn’t seem to be much wise to travel here and there. So it seems I won’t see Czech neither my parents for many months, maybe years, if the baby comes… Put together with my stress from unreasonable doubts about successfully delivering a healthy baby, moving to another, totally foreign and unknown and very hot country, and people walking through our flat with reality agents, it doesn’t make me much successful blogger – and I don’t think pleasant to read neither.

podpis