Všichni jsou mrtví, Dave

/, Memories/Všichni jsou mrtví, Dave

Všichni jsou mrtví, Dave

27. Června 2007 v 11:13

Některé dny si opravdu myslím, že jsem cvok. Ne proto, že bych vyváděla alotrie. Ale proto, že i několikaminutový rozhovor s mojí bábí je čas od času nad mé síly. Obzvlášť, když trpím silným pms a nechovám se zrovna trpělivě a vstřícně.
Dnešní dopoledne však bylo jiné. Nenáročné. Minimálně, co se po slohové stránce týče. Neb bábí přišla a hledala svou sestru. Jenku, jen tak na okraj. Milá Jenka je 25, možná snad již 26 let mrtvá. Pohřbená na místním hřbitově. A moje babča ji nenechá v klidu spát.

A tak tedy čiperná a naprosto logicky nefungující seniorka napochodovala do bytu s tím, že nese ty papíry, na můj zmatený dotaz, jaké, odpověděla, že ty pro Jenku. A začala hodina konverzace na bázi nejrůznějších otázek a jedné, jediné, naprosto neoriginální věty.
Už ji aplikoval Holly na Dava Listera, když ho vyplivl ze stáze po 3 milionech let, kdy všichni byli mrtví. Pro neznalé, hovořím o prvním dílu britského seriálu Červený Trpaslík.
Pro příklad uvedu výňatek z dnešní duchaplné konverzace:

“Kde je Jenka?”
“Je mrtvá, babi.”
“Aha, a kam šla?”
“Je mrtvá, babi.”
Ale prosímtě, vždyť si s ní dnes mluvila na hřbitově. Tak kde je?”
“Je mrtvá, babi.”
(mírné zpozornění a zjištění, ze když zmiňuje jméno, nedaří se ze mne dostat kýženou odpověď.)
“A kde máš tetu?”
“Jenka je mrtvá, babi.”
“To vím, ale tahle Jenka, ta, co tu s tebou bydlí.”
“Jenka je mrtvá, babi.”
“Kam šla?”
“Je mrtvá, babi…”

… atp.

Nechci si tímto článkem dělat legraci ze stařecké demence. Nedělám si ji. Jsem spíš trošku hysterická. Protože odnože této konverzace se odvíjí každý den, několikrát, často i vícekrát, než je psychická pohoda člověka schopna unést.
Včera, když jsem uložila dítko k polednímu spánku, rozezvučel se bytem náš příšerný domovní zvonek. Zvonila zoufalá majitelka pekárny, uprostřed které stála moje babička, oblečena pečlivě do kožichu, zimních kozaček a kulichu, a chtěla zpět peníze, o které ji ošidili. Vzala si do hlavy, že je válka. A že musí koupit chléb, který pak donese učitelům ve škole, kteří ho budou rozdávat těm, kteří na něj nemají. Ušlechtilé. A smutné. Problém byl, že žádný chléb nekupovala. Ani neplatila tou krásnou fialovou bankovkou, na které se skví jedna jednička a za ní tři nuly. A už vůbec nebyla pravda, že by jí na tisícovku vrátily místo peněz staré, a ještě ke všemu neplatné, poštovní známky…

By | 2017-03-14T18:54:28+00:00 June 27th, 2007|From Czech, Memories|2 Comments

About the Author:

Sometimes feeling out of this world.