Od nepaměti, tedy od doby, kdy znám Drahého Muže, mám na talíři potřebnou denní dávku “Vidíš, druhá manželka by se ti hned hodila,” pronášené velmi nadějeplným hlasem, že tedy konečně povolím (případně se konečně své směšné touhy po monogynním manželství s velkou slávou vzdám).
Když jsem se do (muta’a) sňatku s DM vrhala po hlavě, věděla jsem, že snad od narození touží po vícehlavém rodinném základě, a že k tomu i úspěšně mířil než mne potkal; tedy spíše do doby, než mne do chomoutu dostal. I tak má ve spíži stále zásobu převážně kuvajtských žen, které jsou ochotné se stát druhou ženou (“Druhou, čtvrtou, jen ne třetí!” – proč ne třetí, je mi stále ještě temným tajemstvím).

Nigeria je názoru, že druhá žena ano a klidně by do toho šla, pokud by její manžel nebyl proti – těžko soudit, jak by tomu bylo, kdyby James opravdu chtěl.
Já osobně proti polygynii víceméně nic nemám a během doby jsem se srovnala s faktem, že mám muže s touhou po větším stádě rodinném, a občas mám cuky mu tu ženu vybrat a “Get it over with;” ale moje česká, v zásadě tradičně románsky křesťanská výchova (ne, pocházím z ateistické rodiny, ale všichni víme, z čeho česká výchova k určitým hodnotám vychází), převáží a postaví se na štorc jako kobyla u překážky.
Tudíž moje věta: “Víš co, já vlastně – ” končí v polovině s myšlenkou mého, jen a jen mého manžela pravidelně snažícího se pojistit jméno rodu i s druhou ženou.
Ne, citově mi to opravdu nevadí. Nevidím v tom problém, ani co se soužití týče. Jediná věc, která mně zatím brání stát se Drahého Vysněnou Ženou ( = žena první, jež dovoluje a podporuje více manželek), je moje žárlivost, když přichází na “dělení”…