Tag Archives: týdny

Žvýkačkoidně

Neboli dlouze se mi táhnou tyto dny a týdny, jako pokaždé a snad i každé obřichatělé – člověk se nachází v permanentním stavu chtění a nechtění dalšího pitomka, tedy potomka; pohybuje se mezi touhou po posledních dnech klidu a spánku (slumber sice nemám, ale klidu je teď rozhodně víc, než bude za nedlouho), a touhou po tom již nebýt čímsi, co by Greenpeace nejraději odvalili zpět do oceánu a více neviděli (a to nezmiňuji ta záda, ta záda!).
Díky hormonům se také často ocitnu na pokraji hysterie a pláče, a slzím vskutku na cokoliv; od skutečné spánkové deprivace (nemělo by jeden a půl leté stvoření náhodou už spát normálně?!), přes dojemné scény u televize (nu, dojemné… koho dojímá šťastný konec Mickey Mouse Clubhouse…), až po totální nesmysle, jako například mastné nádobí, co bych měla umýt.
Naprosto příšerné období v tomto směru. I manžela jsem dneska vyděsila tak, že vynesl odpadky a umyl nádobí, něco, co naposledy udělal téměř pět let zpět.
A tak se snažím rozptýlit, většinou hákováním a splétáním přízí do všelijakých tvarů, patvarů a výtvorů, většinou, vcelku prozaicky, inspirovanými příchozím nespavcem.
Díky cílovým týdnům a komplikací s Marií pak ještě vyžadují v nemocnici týdenní návštěvy s ultrazvukem, takže také pořádná facka přes kapsu (většinou minimálně 35 dinárů), a to jsem ještě nezačala rodit, což bez komplikací a medikací, spolu s dvoudenním pobytem na soukromém ne-totálně-zákládním pokoji vyjde okolo sedmi set v New Mowasat Hospital. Teď už jen doufám, že ta veškerá politika, jíž se kasají na všelikých plakátech, nejsou jen žblepty, a oni skutečně jsou kojení podporující a vůbec, netypicky nekuvajtští, co se medikací, vedení porodu (ó, těch sedm hodin na zádech na posteli bylo něco…) a vůbec tak týče.

Počítání (na žebra)

Já vím, já vím. Počítat týdny do porodu je to samé jako sedět na nudné přednášce někde v aule gymnázia a pohledem sledovat tikání nástěnných hodin; možná i ve snaze vteřinovku trošku, malilinko posunout a uspíšit, než člověk nudou lekne nebo začne velmi neelegantně a nahlas pochrupovat.
Nic nenadělám, počítám, hlavně když se malý všelijak točí, kroutí a na břiše mi dělá mimozemsky vypadající vybouleniny. Vybouleniny bolí, neb je dělá ostrými údy. A já jsem, koneckonců, ve stavu konstantní paranoie, že se něco stane, že se něco podělá, stejně jako v předchozích pokusech, a vůbec, už by mohl být květen, stihomam by mohl poodejít a posečkat na dalšího člověka jako já. A manžel by si oddychl, že skutečně neobsahuji ani predátora, ani aliena, a možná se mému pupku projednou zas přestal obloukem vyhýbat (s velmi vyšinutým výrazem v tváři, přinejmenším.)
Na druhou stranu, není nad to si užít těch pár posledních týdnů jakéhos takéhos spánku a klidu, než mi hlava pukne z breku a špinavých plín – v případě, že se sem dostanou, pokud celníci přestanou konečně stávkovat. Kdo vlastně stávkuje v Kuvajtu, heh? Stát má jako jediný, co znám, státní neschodek, alébrž výdělek či jak se tomu říká, když se peníze v zemi vydělávají; nejsou tu daně, a platy jsou, inu, dá se říct i slušné. Pro rodilé Kuvajťany samosebou, pro expatrioty pravděpodobně dost na to, aby sem za prací jezdili v prvé řadě. Čímž samosebou netvrdím, že je to tu samé sedmikrásky.