Tag Archives: love

The Kind of Heavenly Marriage

After a year of simple Britain’s procedures when it comes to any official stuff, I almost forgot, how messy it can get around our native governments and laws.
First bad news which stroke me today was the fact that it’s definitely not simple to legalize a British marriage in Czech, although both countries are members of EU and parts of Hague Convention, hence it shouldn’t be a real pain to do stuff between each other – but oh well, at least they don’t insist on dragging my husband from Kuwait to Czech… now. Just tones of papers, translated, stamped and legalized – and than travel to Brno and hope that everything will go through.
Second bad news stroke me a while after that. Well, my paperworks are really just a tiny problem compared to this – Kuwait government refused to legalize British civil marriage. The judge refused the paper, although it was done as the Kuwaiti embassy in Britain demanded; and replied, on my husband’s wonderment, how to make them legalize it after this, that the only way is to sue them.
Yay us. Abood decided to do so – and my holidays in Kuwait swiftly moved to next year – well, hopefully at least that – and my stay in Czech got suddenly prolonged to 2 months. The court process won’t get cheap neither, and there’s still this tiny possibility, that even that ruling will go against us…
My husband seems to reach his boundaries at this summer already, and we are still not even a half way through.
Every time we think, oh, finally, we got it over with, something new stands up and stick right in the middle of our way, and doesn’t make it easy for us to avoid it, jump over, go under, whatever…
So now, what is left? Hope. And our, recently very popular, yet with a bitter taste, saying, that everything, what goes with difficulties, has a greater reward for us… in this case, our marriage is getting heavenly.

Humidity

This is, officially, our third day in Czech so far. Well, if I may count in the day of our arrival, as it was really just few tired hours before the next day came, indeed. But, oh well – third day.
Dori, my daughter, seems to adapt very quickly, at least when it comes to knowing who will spoil her and allow more things than her bad, bad mama, who tries to say very loud and strict “No,” on most of her demands, such as chocolate during the day just like that, cocoa milk for breakfast instead of our normal custom when she gets it just after the dinner, if she was behaving nicely the whole day and ate her whole dinner; also she knows that random outbursts of crying will now bring her intended attention from at least two people in the house; hence during last ~50 hours I became the least favourited member of the family, who is used only for feeding, peeing and occasional drop of a kiss – so the peeing and feeding won’t accidentally stop.
The three days of our stay are all extremely humid, though. The weather is just like another summer in Czech, with randomly coming storms, shorter or longer ones, often circling over the small area of the little town we are living in, coming to and fro as a mad swing in the wind, so sometimes we have the same storm three times in a row within quite a short period of time, like one or two hours; forcing us to switch on and off our computers and stuff we won’t wanna get fried if so happens that the lightning will hit right our house – or the neighbours, which is, in the end, the same building. It’s been said to me that right few days ago a lightning hit one of the houses in the town and completely burnt all the electronics in the house, and going through cables destroyed even few more PCs, which were still in the net. Hard to know, where lays the real truth, since this is really just a small town and all those sayings and fames spread rather quickly and you know it, one adds that and second this, and the end receiver has a completely different story, a true remake, version not really much believable and true to the original event. So lets say that at least one PC got fried due to an unfortunate yet normal natural event.

Very motivating and educative picture on undies for 3 years old girls

Very motivating and educative picture on undies for 3 years old girls; bought in Czech Rep.

This came today from Czech from my mum for my daughter; my mum didn’t have any idea about the quite disturbing picture on the panties.
When we unpacked it we didn’t really know if we should laugh, how ridiculous can the distributor be; or cry over the state of society we got, since this situation is presented to children of 3 years of age as totally normal and acceptable… (or maybe as a hint hint?)
My daughter won’t make any sense of it at this point, but it is still sad what is viewed as a standard frame for ethics and morals we teach our children nowadays…

Ranní ptáče … brzo chcípne

8. srpna 2007 v 12:31

Tak po několika dnech ve stresu je dnešek bezkonkurenčně nej, již druhou noc jsem díky své babičce vstávala ve tři hodiny ráno (po tom, co jsem se díky ní dostala na lože v jednu ráno), mimino mi celý den řve, křičí a řičí z naprosto nejasného a neobjevitelného důvodu, kdy k hysterii stačí, že se člověk hlasitěji nadechne; také mi v záchvatu vzteku zničilo brýle za šest tisíc, takže jsem navrch švorc, nejen unavená a slepá. Migréna mně dohanala brzy ráno, tak jen zbývá chuť mlátit hlavou do klávesnice a řvát při tom jak tur na pastvě, v marné touze po klidu.

Naštěstí mně dostihla jediná dobrá zpráva, která ale od základu mění všechny dosavadní plány, a to, že můj muž dostal stipendium na univerzitu v Anglii, aby si dokončil magisterské vzdělání. Příští měsíc by tudíž měl být ve znamení příprav na stěhování se do Anglie, a moje unavená psychika křičí “konečně!” a zároveň “jéééééžiš to je ňáký rychlý najednou”… Inshallah, inshallah, inshallah to všechno konečně vyjde a obrátí se k lepšímu, protože tímhle tempem mám pocit, že dřív než poběžím na letadlo do Anglie (nebo raději autobus, v mém případě), se dostanu do péče rodinného psychiatra pana Kašparů.
Sňatek se tedy odkládá na příští rok, než se zařídí vše okolo odjezdu, bytu a studia. O starost – na chvíli – méně. Neb teď mně čeká vypáčit z ouřadů, jak to je, když si chce češka vzít kuvajťana v Anglii.

Všichni jsou mrtví, Dave

27. Června 2007 v 11:13

Některé dny si opravdu myslím, že jsem cvok. Ne proto, že bych vyváděla alotrie. Ale proto, že i několikaminutový rozhovor s mojí bábí je čas od času nad mé síly. Obzvlášť, když trpím silným pms a nechovám se zrovna trpělivě a vstřícně.
Dnešní dopoledne však bylo jiné. Nenáročné. Minimálně, co se po slohové stránce týče. Neb bábí přišla a hledala svou sestru. Jenku, jen tak na okraj. Milá Jenka je 25, možná snad již 26 let mrtvá. Pohřbená na místním hřbitově. A moje babča ji nenechá v klidu spát.

A tak tedy čiperná a naprosto logicky nefungující seniorka napochodovala do bytu s tím, že nese ty papíry, na můj zmatený dotaz, jaké, odpověděla, že ty pro Jenku. A začala hodina konverzace na bázi nejrůznějších otázek a jedné, jediné, naprosto neoriginální věty.
Už ji aplikoval Holly na Dava Listera, když ho vyplivl ze stáze po 3 milionech let, kdy všichni byli mrtví. Pro neznalé, hovořím o prvním dílu britského seriálu Červený Trpaslík.
Pro příklad uvedu výňatek z dnešní duchaplné konverzace:

“Kde je Jenka?”
“Je mrtvá, babi.”
“Aha, a kam šla?”
“Je mrtvá, babi.”
Ale prosímtě, vždyť si s ní dnes mluvila na hřbitově. Tak kde je?”
“Je mrtvá, babi.”
(mírné zpozornění a zjištění, ze když zmiňuje jméno, nedaří se ze mne dostat kýženou odpověď.)
“A kde máš tetu?”
“Jenka je mrtvá, babi.”
“To vím, ale tahle Jenka, ta, co tu s tebou bydlí.”
“Jenka je mrtvá, babi.”
“Kam šla?”
“Je mrtvá, babi…”

… atp.

Nechci si tímto článkem dělat legraci ze stařecké demence. Nedělám si ji. Jsem spíš trošku hysterická. Protože odnože této konverzace se odvíjí každý den, několikrát, často i vícekrát, než je psychická pohoda člověka schopna unést.
Včera, když jsem uložila dítko k polednímu spánku, rozezvučel se bytem náš příšerný domovní zvonek. Zvonila zoufalá majitelka pekárny, uprostřed které stála moje babička, oblečena pečlivě do kožichu, zimních kozaček a kulichu, a chtěla zpět peníze, o které ji ošidili. Vzala si do hlavy, že je válka. A že musí koupit chléb, který pak donese učitelům ve škole, kteří ho budou rozdávat těm, kteří na něj nemají. Ušlechtilé. A smutné. Problém byl, že žádný chléb nekupovala. Ani neplatila tou krásnou fialovou bankovkou, na které se skví jedna jednička a za ní tři nuly. A už vůbec nebyla pravda, že by jí na tisícovku vrátily místo peněz staré, a ještě ke všemu neplatné, poštovní známky…