Tag Archives: love

Some Reasons…

… why I do love my husband so much.

  • He is just adorable. His smile, his eyes, his spirit.
  • He tolerates my moods, even the dangers of PMS.
  • He brings me Kinder Bueno when I PMS, knowing I will eat everything around.
  • He eats the food I cook and thanks for every dinner, saying it was wonderful, although I know my cooking is pretty aweful.
  • He cares when I’m late and gets worried because of that, even if it’s ten minutes only.
  • He buys me things I’ve only thought about having.
  • He brings me roses every once a while! That is just so awesome and gentlemanlike and adorable.
  • He is good in his character and has the right values as a man, as a husband, as a father, as a son, as a brother, as an uncle, as any possible role in life. His personal morals are high and he’s a wonderful example of grown-up for our daughter.
  • He is patient with my crazy ideas and demands.
  • He brings me milk even after 8pm.
  • He buys me toilet paper, because I’m European and he wants me to feel comfortable – though I don’t really use toilet paper anymore.
  • He stays at home with the family and doesn’t go out with friends or to play pool – his favourite – although I want him to have fun besides home.
  • He is willing to help anytime with anything I ask for. Peeling potatoes, shopping, even cleaning.
  • He takes care of the home trash-cans and bins automatically – so I don’t need to go out with trash. I love how considerate this is.
  • Although he’s a smoker, he never ever smokes in house or in front of me or our daughter.
  • He perfectly takes care of Dori when I feel sick or ill.
  • He has more perfumes than I do – and he always smells wonderful!

Poslední…

…dny v Čechách, to je dnes a část zítřka. Zítra večer odlétáme zpět domů, do Newcastlu, kde nás čeká měsíc neopečovávaný byt s odmraženou ledničkou, kterou manžel zaponměl otevřít předtím, než ji vytrhnul ze zásuvky… (= bude veselo).
Aboody odlétá už dnes večer z Kuwait City a v Newcastlu přistane zítra po poledni; já jsem jen ráda, že let dcerky a mně bude o mnoho kratší. Ačkoliv, létat v noci, to bude legrace sama o sobě, s unavenou ratolestí, která se v posledním měsíci divokým chováním přiblížila dětičkám z Dr. Phila… potřebuje tu příslovečnou mužskou ruku už, nejsem dobrý tatínek. :)
Z ČR odlétáme jako vždy, s rozpolcenými pocity, stesk po rodině, ale úleva, že zas budeme ve svém, po svém, bez bitek o jídelníček a šatník.
Já podnikla poslední nálet na obchod, koupila si běhací soupravu a botasky (ještě je tu mise přesvědčování, že věci jsou natolik plandavé, aby mi ostatní chlpai nekoukali na zadek, když kolem nich náhodou proběhnu), sukni, nějaká trika, prostě po dvou letech trošku vybavila šatník, když už se mi všechno rozpadá. Já totiž nakupování normálně ráda opravdu nemám a obzvlášť zkoušení se snažím vyhýbat, co to dá.
Jen doufám, že se mi to všechno vejde do kiláže, neb taška už teď poněkud praská ve švech. Nerada bych připlácela 25 liber za každé kilo přes…
Až děda sebere dítko a vyrazí s ní na kolo, doběhnu jen do místní knihovny vytisknout si letenku a dotisknout si podruhé smlouvu o mlčenlivosti, snad to už teď dojde….

Jak cekání na Godota…

… je čekání na datum, kdy opustíme s Doubravkou ČR a vydáme se zpět k neumětelům (rozuměj, UK).
Neboť pořád nevíme, jestli můj předrahý prošel u zkoušek za semestr nebo ne, a marně čekáme na odpověď emailem od jakéhosi prázdninujícího se profesora, lépěji pak řečeno Hlavního vedoucího studijního programu, na kterém je Drahý Manžel přihlášen (za hříšné tisíce liber per semestr, ale co, dokud nepropadá, platí mu výdaje na školné práce, která ho na studia inženýrská poslala).
Písemně sdělené výsledky se záhadně liší od publikovaných na webu školy, a po telefonu mu nic nesdělí. Chtějí ho osobně, v Británii. Těžko si odskočit po obědě z domu, že; možná, kdyby to nebylo několik tisíc kilometrů z ruky, pak by to, opravdu možná, vcelku šlo.
Leč nevíme dne, ani hodiny.
Dnes Aboody vyrazil na nákupy, pořídit mi nový notebook jako náhradu za ten starý, kterému jsem úspěšně uklohnila grafiku, jež integrovaně pokazila pokusy o její výměnu; a také (konečně) snubní prstýnek, který nemám, na svatbě jsem nedostala (nechcete alespoň muziku? – optala se stručností obřadu zjevně zmatená zástupkyně matriky, a na zápornou odpověď si povzdychla, že to tedy bude rychlé) a dosud se mi vyhýbal.
Mám o něm totiž vcelku konkrétní představu, a tím to nedělám drahému příliš lehké. Já a kytičky. Musím je mít i na snubním prstýnku. Jaký sežene nakonec, uvidím, jen tiše doufám, že nic okázalého a předraženého, jak jsem ho několikrát upozornila, a jak jsem několikrát byla šušnuta zpět.
Dále musí povyřídit věci okolo víz a islámského sňatku v Kuvajtu, jakožto i letenky zpět, a tak dále, a tak dále, není toho až tolik, ale také toho není málo.
A někdy se to vleče jak žvejkačka.

The Goo’ Ol’ Times

Although I don’t have any access to any decent PC now, namely my own notebook, I still do like to take pictures on my camera; all the taken photographs are still on my memory card and have to wait for me to come back to N’Castle – but it will be, in the end, unexpectedly soon.
I didn’t wanna let slip away one photo opportunity these days: we own an old, far more than 100 years old, house in the same town we live now, and the old house is left empty already many years; nearly twenty now.
We used to live there for a short while, I mean we as our current, recent family; I have some memories tied to the place still. But before us, long time ago, there was living the previous part of our family, my dad, my grandmother, even grand-grandparents.
And the house was left alone those nearly twenty years ago, in the same state we used to be there; there are books, furniture full of clothing, dinnerware, in the bathroom is even left old shaving stuff and a toothbrush; it looks a bit like left after some kind of disaster, surprisingly full of all the personal stuff, like if a war or earthquake or something came and the people in had to leave in a big hurry, letting everything rot behind.
But nothing happened, really, we just moved few tens of metres away, not even in kilometres. From the windows facing south west we can without problems see the old shack.
So I took my chance to try the 50mm lens in there, since last time I had only a telephoto one; and I went those few tens of meters to the old, wet building – if statics came across it, they would probably order us to tear it down.
But they didn’t and the house is still standing, as left in 1990′.

Má-li se něco podělat, pak s chutí a pořádně

Tož vám také nikdy nic nevychází, tak jak má, když si vše pěkně pečlivě naplánujete?
Tenhle rok je pro naše plány prostá katastrofa; nic se nám nedaří vyřídit, dodělat ani rozdělat, já tvrdím, že plánovat se nemá, protože pak nikdy nic dobře nevyjde. Ale manžel neposlechl a plánoval a teď to tu máme – ne tedy, že by to byla jeho chyba – vše pěkně nalinkované se nám z linek rozsypalo a nám se nedaří věci nacpat zpět do vyměřených linií.
Sňatek je zatím platný pouze na území Velké Británie a většiny států EU, Čechy se uznáním dokumentu platného dle Haagské dohody neobtěžují a vyžadují hromadu papírování a nejlépe osobní přítomnost obou manželů na zvláštní matrice v Brně – ne v Praze, hezky cestovatelům při ruce, když už k tomu dojde, ale náramně z ruky v Brně; vzhledem k tomu, že pobývám na Vysočině, nic při ruce stejně nemám, kromě lidské hlouposti a neochoty.
Kuvajt se nám také nepoštěstil, soudce vydávající razítko na kuvajtskou verzi našeho certifikátu si postavil hlavu, že nám to neorazítkuje, protože se mu něco nelíbí, jestli je to ší’aismus manžela, jeho v Kuvajtu známé rodinné jméno, jeho krátký plnovous nebo prostě měl neúctyhodný dlouhovousý sunnita jen hodně špatný den, to nevíme – každopádně nám nic neusnadnil a odkázal nás na žalobu, kterou to z něj prý možná dostaneme.
Po pár dnech bojů s financováním takové žaloby proti celému ministerstvu jsme vynalezli jiný plán, ke kterému jsme se pomalu dokodrcávali; leč co tomu náhoda nechtěla, manžel se v závěrečných zkouškách na univerzitě příliš nevyznamenal a neblahý výsledek nám pečlivě a složitě vykonstruovanou ideu zhatil.
Musíme tedy vše opět přestavit; místo všeho, s čím se počítalo, letíme během týdne či tak zpět do UK, manžel pilně studovat na opravnou zkoušku a já s ním – protože i mně záleží na tom, aby druhá šance nepadla vedle. Pak by se nám totiž zase všechno pěkně zamotalo…
Doufám, že tedy alespoň nový notebook přežije let do Británie, protože můj starý se na harddisk již nepostavil a vesele si chcípá na poušti, kde čeká na rozebrání na součástky. Budiž mu písek lehký.

A to sem ani nezmiňuji vše, co se nám tento měsíc nepovedlo… jen to hlavní. Špatné zprávy už ani nevnímáme jako špatné; natolik jsme jim přivykli.

Definitively Cloudy

Our second week in Czech is still very cloudy and storms are coming on daily basis. Raining outside, and raining inside – if I can call the flood of problems which just coming and coming and coming towards us.
Nothing at all got solved so far as new hurdles just stand in our way; but hopefully we are slowly crawling to some solutions in a month or two.
We gave up the try to have it all smoothly and quickly done – apparently it’s not in the dictionaries of our governments.
The days in Czech are long and wet now, full of strange looks and whispers, hard to not to notice me I presume; I got already used to it but I guess I feel often offended as it was referred to me recently as rather grumpy faced. Well I could as well refer to some poeple as very naive, when they think I can’t hear through hijab at all.
My doctor in hospital carefully proposed a medicine for my problem, probably thinking I will refuse from religious reasons, and I surprised her, when I eventually said yes and asked for the best one in her eyes – not only I wasn’t protesting as many fellows Christians might do, but I said I don’t care about the money as far as it helps.