Tag: Kuvajt

Žvýkačkoidně

Neboli dlouze se mi táhnou tyto dny a týdny, jako pokaždé a snad i každé obřichatělé – člověk se nachází v permanentním stavu chtění a nechtění dalšího pitomka, tedy potomka; pohybuje se mezi touhou po posledních dnech klidu a spánku (slumber sice nemám, ale klidu je teď rozhodně víc, než bude za nedlouho), a touhou po tom již nebýt čímsi, co by Greenpeace nejraději odvalili zpět do oceánu a více neviděli (a to nezmiňuji ta záda, ta záda!).
Díky hormonům se také často ocitnu na pokraji hysterie a pláče, a slzím vskutku na cokoliv; od skutečné spánkové deprivace (nemělo by jeden a půl leté stvoření náhodou už spát normálně?!), přes dojemné scény u televize (nu, dojemné… koho dojímá šťastný konec Mickey Mouse Clubhouse…), až po totální nesmysle, jako například mastné nádobí, co bych měla umýt.
Naprosto příšerné období v tomto směru. I manžela jsem dneska vyděsila tak, že vynesl odpadky a umyl nádobí, něco, co naposledy udělal téměř pět let zpět.
A tak se snažím rozptýlit, většinou hákováním a splétáním přízí do všelijakých tvarů, patvarů a výtvorů, většinou, vcelku prozaicky, inspirovanými příchozím nespavcem.
Díky cílovým týdnům a komplikací s Marií pak ještě vyžadují v nemocnici týdenní návštěvy s ultrazvukem, takže také pořádná facka přes kapsu (většinou minimálně 35 dinárů), a to jsem ještě nezačala rodit, což bez komplikací a medikací, spolu s dvoudenním pobytem na soukromém ne-totálně-zákládním pokoji vyjde okolo sedmi set v New Mowasat Hospital. Teď už jen doufám, že ta veškerá politika, jíž se kasají na všelikých plakátech, nejsou jen žblepty, a oni skutečně jsou kojení podporující a vůbec, netypicky nekuvajtští, co se medikací, vedení porodu (ó, těch sedm hodin na zádech na posteli bylo něco…) a vůbec tak týče.

Read More

Marina Mall, a tak dále

Dnes nás manžel ráno vytáhl na procházku k Marina Mall, nedaleko akvária, aby si moji rodičové prohlédli místní obyčejné nákupní centrum, okoukli místní zjevy, nezjevy i obyčejné nákupuchtivé občany, a jak se později ukázalo, aby ‘Bu Abbas využil povánočních slev v jistých značkových obchodech s obleky. To byl pravděpodobně hlavní důvod, že jsme tam šli, tak nějak vůbec.
Tož jsme se prošli po nábřeží, po obchoďáku, utopili se v megahrnku kávy ve Starbucks a následně se nadlábli v jakémsi organickém restauračním zařízení, jež se ukázalo jako překvapivě lahodné v servírovaném jídle, byť přes kapsu plácající. A tedy, s nápisy, že je vše, včetně triček obsluhy a vody na plovoucí svíčky, stoprocentně organicky organické.


Pak jsme se dokolíbali k autu, tedy alespoň v mém případě, neb já se již kolébám jak husa z výkrmny, když dlouho sedím a pak musím hnout šunkou; dojeli domů, a padli za všelijakou přítomnou i nepřítomnou vlast na pohovky, postele i židle.
Manžel hned na ramena nahodil nový kabát k obleku (pod nímž měl samosebou oblek, k té příležitosti), ponechal polomrtvou část rodiny povalovat se všelijak po bytě, a jal se navštívit své vlastní pokrevné příbuzné, neboť je sobota a to je rodinný den, kdy se všichni jednou týdně setkávají nad minišálečkem infarktózně silného íránského čaje a šíšou a pokecají. A pak se, kupodivu, v míru rozejdou. (Ač to českým uším, neuvyklým zvýšeným decibelům běžné arabské konverzace, možná až tak mírumilovně nepřijde.)





Manžel také velmi mile překvapil během štědrovečerní noci, kdy se vkradl domů se stromkem tajně nakoupeným kdesi v centru; a přes noc ho ozdobil a rozsvítil, aby se mí drazí rodičové cítili víc jako doma a o Vánocích, než jen někde, kde je teplo a moře. A ještě přidal dva plyšáky pro mě a dcerku. Stromek má největší úspěch u batolete, samosebou, neb velké, blýskavé ozdoby jsou super kopačáky.
Tož máme muslimské Vánoce na Blízkém Východě. A pak, že to nejde.


(Chudě ozdobený, ale náš!)

Read More

Můj dárek sama sobě k narozeninám (Mám začít hledat šediny?)

Jest návštěva, a to prozatím první, mých rodičů zde u nás doma, v Kuvajtu. Zítra je čeká první životní Štědrý Den na písku, o dost blíž rovníku, než je tomu na Vysočině. Zatím se nám nepodařilo sehnat stromek, ale tak, alespoň jsem naháčkovala pár blyštivých hvězdiček na zeď. Provizorium stačí.
Rodičové naštěstí nevypadají, že by jim (narozdíl ode mne) sníh, mráz a tak vůbec nějak chyběly.
Dnes jsme navštívili Mubarakiyu, jež se shledala snad se zájmem a úspěchem; nakoupili pár mikrodárků domů těm nevyvoleným, co na sněhu Vánoce trávit budou, oblékli mého tátu do zimního bishtu, ofotili v přidané tradiční pokrývce hlavy a plácli na FB; kuvajtský čas pak završili tradičním obědem (sic objednaným do klidu domova) v podobě machboos diyay [madžbus dijáj] a zatláskli nakonec kanáfou. To aby ty Vánoce zítra nebyly tak moc domácké.


Jeden z vchodů na tržiště

Křídlo s masem

Nádoby na bukhur

Rybí tržnice

Nalévání olejových parfémů do ozdobných skleniček (po zdatném smlouvání ze strany manžela, vysvětlující “úsměv” prodavače)

Český tatínek v tradičním kuvajtském zimním oděvu pro muže, s pravou ovčí kožešinou zevnitř (Komu to vadí, promine)

Nakupování misbah (růženec muslimů) v jednom z obchůdků na tržnici

A jeden klasický protiva.

Ačkoliv jsme měli hrdinný plán napéci trochu cukroví, špičky a perníčky a vánočku, moc se toho zatím neudělalo, kromě špiček – bez rumu. Zítra se pokusím vrhnout na vánočku, aby se neřeklo, ale také je naplánovaný oběd u tchýně, tož se ještě uvidí. Krom toho nemám při ruce mandle, a do obchodu se mi nechce…
Naši se s tchánovci setkali o víkendu a vše proběhlo zdárně, kromě občasné škytavky v komunikaci, ježto je angličtina všem čtyřem starším mluvčím ne tolik známá; takže občasná konverzace čekoarabskoanglicky musela být rozkódována mnou či manželem. Ale nikdo se nepobil, dokonce ani nehádal, ba co víc, ani nemračil, což považuji za úspěch. Byla by koneckonců škoda, kdyby se rodičové navzájem nesnesli.
Abbás je po očkovaní do obou stehen, včera toho moc, chudák malý, nenachodil, jak ho to bolelo, a dnes byl ještě plačtivý (tedy, kdy on není, je spíš otázkou); ale vyhlídka a pak dlouhé “dai dai”, což je “bye bye”, neboli jít kamkoliv mimo byt, ho uklidnila a i on (nebo právě on?) si procházku na chladném zimním vzduchu užil. Chladném, jakožto okolo 5°C při odchodu a 15°C v poledne.
Děda nám to vůbec komplikuje tím praktikováním dai dai minimálně jednou denně teď. Marjam bude na světě co nevidět, a vedra přijdou pomalu s ní. A já ven v padesáti ve stínu jednoduše nepáchnu, macecha nemacecha.
Teď se ještě zbavit těch náramně spokojených octomilek, které se mi tu vyrojily s guavami, ale s guavami neodešly a otravují a množí se bůhvíkde; a všechno bude v pohodě a klidu, jaký má na svátky být. Jen škoda, že Dori musí jít zítra do školy. Ale jsme v jiné zemi, koneckonců, a vzdělání je nutnost.

Read More

Advent na písku

Aneb jako každý jiný poslední čtyři léta.
I, možná ne. Tento rok jsem se rozhodla dovézt jako dárek pod neexistující stromek své rodiče, sem na poušť. Ať jednou také konečně vidí, jak se tu máme a jak tu žijeme. Trochu spálí ústa při tradičním jídle, jakožto lidé nezvyklí čemukoliv kořeněnému (a tady se přeci koření o sto šest!), vyfoukají tváře namísto v řezavém zimním větru a sněhu hezky na pláži při jemném vánku s vůní soli… to zní romanticky, dneska fujaví a písek lítá všude; ale hodlám předstírat i nadále příjemný vánek s mořskou vůní. Zní to, koneckonců, o něco líp. Vánoce v teplých krajinách. možná i ten umělý stromek někde vykutáme – navzdory tomu, že je Kuvajt islámská země, je tu vánoční výzdoby k mání do nebes. Blikátka a třpytítka, to je prostě místní. Umělé stromky a ozdoby, žádná rarita. I tchýně jeden má, a během Vánoc ho rozsvěcí. Ti muslimové, takoví extrémisté netolerantní… (Mám někde zazděnou fotku, ale hledat to v zálohách momentálně nehodlám.)
Já jsem konečně dokončila dečku pro Mariam, mezi Hello Kitty kabelkou na žádost švagrové, rozdělanými šatečkami č.2 pro (též) mimino, dekou, vakem na spaní a pončem pro Doubravku; a umotala za dnešní večer jakési crocsoidní pantufle pro malého jen tak z hlavy, aby mu nezábly palce u nohou, když je tu už třetí den zima. Považte, již třetí den pod patnáct stupňů! Už jsem ani nedoufala, neb zatím bylo stále okolo 22° přes den. Je čas vytáhnout svetry a bundy; a v mnoha případech entusiastických kuvajťanů péřovky, sněhule, UGGsy a vůbec šílenosti, co by se na poušti neměly prodávat. Jakože, kdy naposled viděl Kuvajt sníh?

Ale faktem zůstává, že ano, pokud je venku pod dvacet, mramorová podlaha tuze zebe, a jakože je tu klimatizace naprosto standartní výbavou bytů a domů, kamna ani topení nejsou. To se pak v obchodech kupují všeliká olejová a elektrická. My máme jedny olejovky (na celý byt), a většinou na krátkou zimu stačí; zbytek se prostě dohání svetry a dvojím párem ponožek. A horkými nápoji. Ve skutečných hrníčcích, ne těch arabských na jeden hlt a nic.
Jedna kamna ovšem asi letos stačit nebudou, pokud jedna z ložnic nechce ve svetrech a papučích i spát, tož jsem manžela vyštvala na nákup dodatečných; ani jsem se nezeptala, zda-li nějaká sehnal, neboť jsem mu ještě do ruky přidala jak trn protivné batole, takže při návratu z venku jsem se zajímala pouze o plíny, boty, a další mikromanagement okolo dětí, kompletně pryč z vesmíru dospělých.
Bulharské olejovky tu letí jako nejkvalitnější, prý. Nu, ty naše zatím slouží, tak třeba i ano. Ale v Kuvajtu Made in Europe, případně Made in USA, vždy znamená kvalitní a s větší cenou, a to i v případech, že tomu tak není. Platí se tu za původ. Jako všude jinde.
Pokud se tedy někdy dokopu k háčkování k prodeji či na zakázku, stačí někam přidat, že mé ručky jsou původem evropské, a hned bude o dinár či dva víc. Doufám. Člověk musí snít.
PS.: Ten zdánlivě nesouvisející obrázek pod dekou jsou moje první domácí rohlíky. Jen se jimi musím pochlubit, i když byly uklohněné z nutnosti (došlo nám veškeré pečivo i manželova ochota jít další nakoupit v daný moment).
Byly dobré. První den. Druhý byly blíže spíše tomuto. Míša ze mne holt nikdá nebude.

Read More

Počítání (na žebra)

Já vím, já vím. Počítat týdny do porodu je to samé jako sedět na nudné přednášce někde v aule gymnázia a pohledem sledovat tikání nástěnných hodin; možná i ve snaze vteřinovku trošku, malilinko posunout a uspíšit, než člověk nudou lekne nebo začne velmi neelegantně a nahlas pochrupovat.
Nic nenadělám, počítám, hlavně když se malý všelijak točí, kroutí a na břiše mi dělá mimozemsky vypadající vybouleniny. Vybouleniny bolí, neb je dělá ostrými údy. A já jsem, koneckonců, ve stavu konstantní paranoie, že se něco stane, že se něco podělá, stejně jako v předchozích pokusech, a vůbec, už by mohl být květen, stihomam by mohl poodejít a posečkat na dalšího člověka jako já. A manžel by si oddychl, že skutečně neobsahuji ani predátora, ani aliena, a možná se mému pupku projednou zas přestal obloukem vyhýbat (s velmi vyšinutým výrazem v tváři, přinejmenším.)
Na druhou stranu, není nad to si užít těch pár posledních týdnů jakéhos takéhos spánku a klidu, než mi hlava pukne z breku a špinavých plín – v případě, že se sem dostanou, pokud celníci přestanou konečně stávkovat. Kdo vlastně stávkuje v Kuvajtu, heh? Stát má jako jediný, co znám, státní neschodek, alébrž výdělek či jak se tomu říká, když se peníze v zemi vydělávají; nejsou tu daně, a platy jsou, inu, dá se říct i slušné. Pro rodilé Kuvajťany samosebou, pro expatrioty pravděpodobně dost na to, aby sem za prací jezdili v prvé řadě. Čímž samosebou netvrdím, že je to tu samé sedmikrásky.

Read More

Bad Behavior has blocked 165 access attempts in the last 7 days.