Tag Archives: crochet

Advent na písku

Aneb jako každý jiný poslední čtyři léta.
I, možná ne. Tento rok jsem se rozhodla dovézt jako dárek pod neexistující stromek své rodiče, sem na poušť. Ať jednou také konečně vidí, jak se tu máme a jak tu žijeme. Trochu spálí ústa při tradičním jídle, jakožto lidé nezvyklí čemukoliv kořeněnému (a tady se přeci koření o sto šest!), vyfoukají tváře namísto v řezavém zimním větru a sněhu hezky na pláži při jemném vánku s vůní soli… to zní romanticky, dneska fujaví a písek lítá všude; ale hodlám předstírat i nadále příjemný vánek s mořskou vůní. Zní to, koneckonců, o něco líp. Vánoce v teplých krajinách. možná i ten umělý stromek někde vykutáme – navzdory tomu, že je Kuvajt islámská země, je tu vánoční výzdoby k mání do nebes. Blikátka a třpytítka, to je prostě místní. Umělé stromky a ozdoby, žádná rarita. I tchýně jeden má, a během Vánoc ho rozsvěcí. Ti muslimové, takoví extrémisté netolerantní… (Mám někde zazděnou fotku, ale hledat to v zálohách momentálně nehodlám.)
Já jsem konečně dokončila dečku pro Mariam, mezi Hello Kitty kabelkou na žádost švagrové, rozdělanými šatečkami č.2 pro (též) mimino, dekou, vakem na spaní a pončem pro Doubravku; a umotala za dnešní večer jakési crocsoidní pantufle pro malého jen tak z hlavy, aby mu nezábly palce u nohou, když je tu už třetí den zima. Považte, již třetí den pod patnáct stupňů! Už jsem ani nedoufala, neb zatím bylo stále okolo 22° přes den. Je čas vytáhnout svetry a bundy; a v mnoha případech entusiastických kuvajťanů péřovky, sněhule, UGGsy a vůbec šílenosti, co by se na poušti neměly prodávat. Jakože, kdy naposled viděl Kuvajt sníh?

Ale faktem zůstává, že ano, pokud je venku pod dvacet, mramorová podlaha tuze zebe, a jakože je tu klimatizace naprosto standartní výbavou bytů a domů, kamna ani topení nejsou. To se pak v obchodech kupují všeliká olejová a elektrická. My máme jedny olejovky (na celý byt), a většinou na krátkou zimu stačí; zbytek se prostě dohání svetry a dvojím párem ponožek. A horkými nápoji. Ve skutečných hrníčcích, ne těch arabských na jeden hlt a nic.
Jedna kamna ovšem asi letos stačit nebudou, pokud jedna z ložnic nechce ve svetrech a papučích i spát, tož jsem manžela vyštvala na nákup dodatečných; ani jsem se nezeptala, zda-li nějaká sehnal, neboť jsem mu ještě do ruky přidala jak trn protivné batole, takže při návratu z venku jsem se zajímala pouze o plíny, boty, a další mikromanagement okolo dětí, kompletně pryč z vesmíru dospělých.
Bulharské olejovky tu letí jako nejkvalitnější, prý. Nu, ty naše zatím slouží, tak třeba i ano. Ale v Kuvajtu Made in Europe, případně Made in USA, vždy znamená kvalitní a s větší cenou, a to i v případech, že tomu tak není. Platí se tu za původ. Jako všude jinde.
Pokud se tedy někdy dokopu k háčkování k prodeji či na zakázku, stačí někam přidat, že mé ručky jsou původem evropské, a hned bude o dinár či dva víc. Doufám. Člověk musí snít.
PS.: Ten zdánlivě nesouvisející obrázek pod dekou jsou moje první domácí rohlíky. Jen se jimi musím pochlubit, i když byly uklohněné z nutnosti (došlo nám veškeré pečivo i manželova ochota jít další nakoupit v daný moment).
Byly dobré. První den. Druhý byly blíže spíše tomuto. Míša ze mne holt nikdá nebude.

When Did We Get Such a Big Flat?

At least, it became much bigger after our housekeeper’s contract ended and I did not wish for a new one. Meaning, to my husband’s standards, I have to clean every day, with an exception of Friday which I attempt to claim as my free day. (Like, it’s so possible with kids.)


By cleaning, I mean the whole nine yards. Vacuum, mop, dust, dishes, ironing, washing, polishing, desinfecting, littering, cooking, putting kids to sleep, shouting at kids not to play with this and that and being ignored right away, and so on.
It can become exhausting if Mr. Pickles doesn’t grant me a good night sleep – luckily, alhamdulilah, this is more rare of occurrence nowadays than it used to be. So yes, on occasion I’ll crawl out of the bed feeling like a roadkill, not really so joyous over the ordeal upon me; mostly though I am fine and re-adapted quickly.
It’s just Mr. Pickles, who does the whole thing complicated, really. Either he screams his lungs out being restricted to my room only, making my sisters in law message my husband at work why the hell is that toddler crying so much and whether is he being eaten alive by our three cats, or he wrecks havoc all over the house. In the latter case he’s happy, that is true; me less however. It’s like cleaning with a tornado behind my back; I turn and see whatever has been done, has been undone. And worse, rather often. He also took a great liking in plugs, trash cans, cat litter boxes, Dettol bottles, vacuum cleaner wrong ends and other child unfriendly but awfully fun things. What’s child friendly is gruesomely boring, he says.


First Real Crochet

I’ve finally managed to crochet something of shape, colour and even representable to the world. I’ve followed a pattern for the soles of the shoes, but the rest is my own doing, and I am even quite satisfied with the result. Had to write it down on paper while crocheting, so I won’t forget the pattern for the second shoe after I finish the first one.



I just hope it will be in the right size for coming home from hospital with – inshallah – Abbas. (And pink version for the little girl my sister in law is expecting just few days after me.)

39

…days to go – supposedly, at least that’s what my Lilypie sticker says that it’s left to the 40 week mark. I’ve been dipping into nesting reflex recently which resulted in me sending my husband out on an errand to hunt some crochet hook and yarn, so I can practice a bit before my real crocheting order comes around – which, so far, doesn’t seem to. I blame Easter, busy postal services and so on. The taste to crochet is blamed on nesting reflex.
I’ve managed to hook up my first creation which, amusingly, turned out in a shape of a newborn hat. Wonder why, don’t you?