Tag: Abbas

Why Does It Have to Be So Hot?

Darn it; it appears that with every pregnancy my heat resistance lowers some. Now I find over 40 way too hot, and that’s only the cooler part of summer in Kuwait…
Maryooma is 4 months now, how the time flies.
Abbas still refuses to talk at the age of 2 years, however he’s making it up in technical skills, such as perfect way of snatching keys, putting them in the lock, unlocking door, getting into the fridge behind and running away with a cake… not sure if I should celebrate his ability to mimic things he’s seen only once, or be upset over the fact he does it only for mischief.

Read More

Kuwait House of National Works

Today we’ve visited with my parents and dear (though slightly grumpy due to lack of sleep, darn that toddler) husband the Kuwait House of National Works, a museum dedicated to Iraqi invasion and subsequent liberation.
As heavily pregnant and with kids I’ve skipped certain displays with pictures of tortured children and people, but otherwise went through the whole exposition without an accident (or tear, though close! Hormones…)
Here are some photos to document our visit – it was very hard to capture anything though as they kept their lights off most of the time to create an atmosphere for us, and a Korean family who happened to tag along as well.





One of (among secret) documents issued to eradicate Kuwaiti national identity and anything of (Kuwaiti) sort




Yes, this is the real deal; head of a statue imported from Iraq after Saddam’s fall

And this is for some sceptics a picture of one of Kuwait’s churches.

Read More

Můj dárek sama sobě k narozeninám (Mám začít hledat šediny?)

Jest návštěva, a to prozatím první, mých rodičů zde u nás doma, v Kuvajtu. Zítra je čeká první životní Štědrý Den na písku, o dost blíž rovníku, než je tomu na Vysočině. Zatím se nám nepodařilo sehnat stromek, ale tak, alespoň jsem naháčkovala pár blyštivých hvězdiček na zeď. Provizorium stačí.
Rodičové naštěstí nevypadají, že by jim (narozdíl ode mne) sníh, mráz a tak vůbec nějak chyběly.
Dnes jsme navštívili Mubarakiyu, jež se shledala snad se zájmem a úspěchem; nakoupili pár mikrodárků domů těm nevyvoleným, co na sněhu Vánoce trávit budou, oblékli mého tátu do zimního bishtu, ofotili v přidané tradiční pokrývce hlavy a plácli na FB; kuvajtský čas pak završili tradičním obědem (sic objednaným do klidu domova) v podobě machboos diyay [madžbus dijáj] a zatláskli nakonec kanáfou. To aby ty Vánoce zítra nebyly tak moc domácké.


Jeden z vchodů na tržiště

Křídlo s masem

Nádoby na bukhur

Rybí tržnice

Nalévání olejových parfémů do ozdobných skleniček (po zdatném smlouvání ze strany manžela, vysvětlující “úsměv” prodavače)

Český tatínek v tradičním kuvajtském zimním oděvu pro muže, s pravou ovčí kožešinou zevnitř (Komu to vadí, promine)

Nakupování misbah (růženec muslimů) v jednom z obchůdků na tržnici

A jeden klasický protiva.

Ačkoliv jsme měli hrdinný plán napéci trochu cukroví, špičky a perníčky a vánočku, moc se toho zatím neudělalo, kromě špiček – bez rumu. Zítra se pokusím vrhnout na vánočku, aby se neřeklo, ale také je naplánovaný oběd u tchýně, tož se ještě uvidí. Krom toho nemám při ruce mandle, a do obchodu se mi nechce…
Naši se s tchánovci setkali o víkendu a vše proběhlo zdárně, kromě občasné škytavky v komunikaci, ježto je angličtina všem čtyřem starším mluvčím ne tolik známá; takže občasná konverzace čekoarabskoanglicky musela být rozkódována mnou či manželem. Ale nikdo se nepobil, dokonce ani nehádal, ba co víc, ani nemračil, což považuji za úspěch. Byla by koneckonců škoda, kdyby se rodičové navzájem nesnesli.
Abbás je po očkovaní do obou stehen, včera toho moc, chudák malý, nenachodil, jak ho to bolelo, a dnes byl ještě plačtivý (tedy, kdy on není, je spíš otázkou); ale vyhlídka a pak dlouhé “dai dai”, což je “bye bye”, neboli jít kamkoliv mimo byt, ho uklidnila a i on (nebo právě on?) si procházku na chladném zimním vzduchu užil. Chladném, jakožto okolo 5°C při odchodu a 15°C v poledne.
Děda nám to vůbec komplikuje tím praktikováním dai dai minimálně jednou denně teď. Marjam bude na světě co nevidět, a vedra přijdou pomalu s ní. A já ven v padesáti ve stínu jednoduše nepáchnu, macecha nemacecha.
Teď se ještě zbavit těch náramně spokojených octomilek, které se mi tu vyrojily s guavami, ale s guavami neodešly a otravují a množí se bůhvíkde; a všechno bude v pohodě a klidu, jaký má na svátky být. Jen škoda, že Dori musí jít zítra do školy. Ale jsme v jiné zemi, koneckonců, a vzdělání je nutnost.

Read More

I’d Love to Have a Minute to Be Myself, Please…

… so I can finish some of my stuff. Like, uhm, the crocheted blanket I wanted to have finished by December. I am about 90% away from fulfilling that particular goal. Maybe a tad more. Note, that the blanket is supposed to cover a king sized bed.


Abbas, however, disapproves of my idea of spending free time and still – yes, still, darned Velcro baby – hangs on me with all twenty fingers. No space to breathe, that’s how I feel time to time (which forces me to tears and than being upset about how silly I am).
On the other hand, I do enjoy the little hugs he gives me on occasion when he’s particularly happy to see me; usually due to me carrying a bottle of milk; and I do enjoy the cuddle as I know very well this won’t last. Soon in the stores – The Baby Who’s Ashamed of his Mother. But for now, now I am that Milk Goddess to him. And I will remain one for at least six more months.
I still would like to finish my blanket, though.
I mean, is it really that hard and psyché damaging to lay right next to me while I crochet a bit? Well, tell me, is it? I sing to him, talk to him, pass him toys, while trying not to entangle my index fingers in a ball of yarn. (Did I ever mention, how gorgeous the Fishermen’s Wool is? I’d just buy a whole room of them and sleep on them. Just like that. No need to crochet it. One day, when I am rich…)
Sometimes I would just needlessly rage on them kids, and than realize how stupid that is; sleep frustration and feeling pregnant even though I gave birth (now stop that thought, not weight wise, all right?!), like we never parted with Abbas, makes my nerves… melt away. Mostly, I can stop myself from being upright abusive (in a sense of being much harsher in requirements for a “clean” room, “well done” homework, or a “good enough” nap). On occasion, I do explode and insist on goals being met and after that getting frustrated when they aren’t – getting myself in a pretty loop, I can see here from perspective of a well-slept person now (very first night since birth my sticky baby slept from 9pm to 5*30am in his own bed, oh my gosh oh my gosh oh my gosh!). But. That is really not a standard here. Mostly (they come at night, mostly) I am fine. Ask my daughter. Really.
My husband promised me to take me away for a day, after Abbas turns year and a half. I don’t think I will live up to that day in pure sanity, but OK. Effort is what counts.

Read More

Bad Behavior has blocked 163 access attempts in the last 7 days.