Před nedávnem jsem se stala obětí krátkého hovoru s jednou z mých bývalých známých z ČR, jednou z těch, které mi ukázaly záda ve chvíli, kdy se dozvěděly o mém manželovi – tedy, ne o něm, jako spíše o jeho původu; slečna, říkejme jí Jana, krátce po vystudování vysoké školy, neschopná v krizi najít umístění vzdělání odpovídající a pracující tedy jako pokladní ve velkoobchodu, od posledka vcelku zahořklá na vlastní život, má sice stále problém s Aboodym, ale “nevadilo by jí, kdyby se dozvěděla něco zajímavého z mého života,” tudíž jsem jí bodře sdělila, že náš život nijak extrémně zajímavý ani výjimečný není, a že jsme vcelku taková normální rodinka. Janě to pravděpodobně nestačilo, ale co se dá dělat, já opravdu věřím, že jsme naprosto normální rodina (ano, máme občas specifické problémy, jako druhou manželku, ale koneckonců, milenka v Čechách se s tím dá vcelku srovnávat, jen by to znamenalo, že manžel přijde k manželce a začne jí domlouvat, ať mu najde hodnou a hezkou milenku; když se nad tím zamyslím, nebylo by to pěkné, vědět dopředu, dámy? :)).
Každopádně přišel na přetřes Janě prozatím neznámý problém, a to umístění potomka do školky.
Nám se to nepodařilo, nejbližší škola je v naší ulici, ale je také ověnčena mnoha trofejemi a vynikající pověstí, tudíž 28 místeček ve školce se zaplní raz dva. Místo jsme tedy nedostali, což je asi jasné. V Británii, Newcastlu tedy konkrétně, má každé tříleté dítko nezvratitelné právo mít místo ve škole (ne privátní, ostatní však ano) a to zadarmo. Je to totiž poslední rok školky pro děti v UK, ve čtyřech letech nastupují do normální školy. Ta se ovšem nekoná jako v ČR, první rok děti navštěvují takzvané “reception classes”, což je něco jako škola hrou. Chodí ven, učí se pojmenovávat věci, co vidí, kreslí, hrajou si. Oficiálně děcko ani nemusí do školy chodit do dne svých pátých narozenin, tudíž, ano, pokud má narozeniny v květnu, začne svůj první školní rok až v květnu. Dětem pod pět let se pak věnuje více pozornosti. Kromě toho, na třídu deseti až patnácti dětí jsou vždy tři “tety”. Těžko tvrdit, že to takhle je po celé UK, či Newcastlu, ale rozhodně to tak je ve školách v našem okolí.
Jana se tedy zajímala, co dělám, že ona by tedy rozhodně nic, co je zadarmo, jen tak nepustila. Nu, ačkoliv to pomáhá našemu rozpočtu, klidně bychom i platili menší sumu týdně, mě spíš zajímá Dorky dobré bytí a rozhodně je mi jasné, že potřebuje společnost ve svém věku, ne jen dva hloupé dospělé. Tudíž, Jano, hádáš správně, pořád periodicky kontaktujeme školy v nejbližším okolí, jestli se jim neuvolnilo místo.
Janě jsem ovšem vyrazila dech. Jana totiž ví, že jsme muslimové (což je jeden z důvodů, proč se se mnou většinou nebaví), ale její představa je … česká. Zkreslená a v mnohém nepravdivá. Tudíž na mou větu o tom, že naší největší nadějí je super škola umístěná v Jesmond Dene (jiná část lesoparku, kam chodíme na procházky), která respektuje dietní požadavky dětí jako jsou například vegetariáni, a vypadá vůbec dobře – jen zatím není jisté, jestli mají místo, čekáme na přihlašovací formulář v poště – reagovala (téměř) vyraženým dechem.
Co je na škole v parku tak šokujícího? Inu, nic. V mém a Aboodyho pohledu. Škola se oficiálně jmenuje Základní románsko-katolická škola Svaté Kateřiny, a je založená a řízená řadou křesťanských dobrovolníků, z řad normálních občanů i lidí, kteří zasvětili svůj život službě Bohu. Doporučenou ji máme od jiné školy, Svaté Terezy.
Janu šokovalo, že my, extrémní a oškliví Muslimové, s naprosto klidných svědomím umístíme potomka svého do školy, která je založená na jiné víře. A že ona škola dítko bez problémů přijme. (Jana zapomíná, že UK je směska mnoha náboženství a ras a není až tak malým písečkem, kde se lidé starají o čistou rasu ve školách a na ulicích).
Ano, Jano, skutečně se snažíme Dorku umístit do této instituce, a opravdu neomdlíme, když Do přijde “Jesus Christing”. Je to škola jako každá jiná a má dobré reference, což je to, co mne interesuje, nevadí jim diety dětí a ano, na přihlášce do většiny škol v UK je skutečně políčko víra. Pomáhá totiž v rozlišení, komu dát tofu párky, když se pořádá besídka, a koho nenutit do kraťas při tělocviku. Uniformy mají všichni stejné, což může vyvolávat dojem unifikovanosti ve všem, ale po škole je vidět, že šokující budovu navštěvují Křesťané různých směrů, Jehovisté, Muslimové, Buddhisté, Židé i Hinduisté. Samosebou to závisí na rodičích, ne každý riskuje zamotání hlavy dítku, které má v tomhle všem už beztak guláš. Ale – osobní názor – tahle směs je nejlepší. Děti se učí, že rozmanitost je přirozená, a učí se ji přijmout, ne jen tolerovat; učí se, že rozmanitost je to, co je všudypřítomné a zajímavé a žádoucí, co je obohacující. Děti totiž nemají problém s jehovistickým černým kamarádem, jejich rodiče ano, a děti jen převezmou chování rodičů.
Nevidím tedy důvod, proč bych se měla vyhýbat kvalitní instituci jen proto, že je asociovaná s románko-katolickým směrem Křesťanství, a ani můj zlý ší’itský manžel nesdílí Janin názor, že každý pouze svému.
Jana se opět odmlčela, počítám tak na další rok, dva. Já mám klid na duši, a také vím, že nemám proč plakat pro ztracené “přátele”, kteří nechtějí tolerovat jinou realitu než tu jejich, malou, bílou, ateistickou se špetkou bláznivých Křesťanů, kteří ještě pošetile ve vyšší síly věří (ale s jejich odbornou pomocí přestanou).
Nepláču pro ně. Už ne. Vím totiž, že za to nestojí, a šetřím si nervy vysvětlování nepochopitelného – Muslima v křesťanské škole.

podpis