Depka

Hledám dobrou náladu. Tedy… občas ji najdu, ale většinu času se courám po bytě a zírám z oken ven; prší a prší a prší. Déšť sám o sobě mi nedělá problém – miluju ten vzduch, tu vůni po dešti a čerstvost, co se do pokojů hrne otevřeným oknem. A občas se i cítím jako bych měla skočit zpět do dětství, vyběhnout ven a užít si ten slejvák pořádně; jenže už mi není dvanáct a s hijábem se toho v dešti moc nenavyvádí – kromě pocitu totální promočenosti. Tak jen sedím a sleduju šedivost za oknem, vodu padající z nebe a deštníky a zakuklence, promočené Indky v sárích spěchající za něčím – pravděpodobně za nějakým obstojných úkrytem před nemilosrdnými kapkami deště, jež se studenou vytrvalostí máčí jemnou, mnohobarevnou látku. Mraky těhotné mnohadenní zásobou vody nedělají z člověka zrovna optimistu se sluncem v duši; a rozhodně mi nepomáhají v bojůvkách s vykývanou psychikou.
Sebemenší věc mne posílá do dešťové nálady a vidím všechno šedě – upřímná, leč nepříjemná kritika mých fotografií; to samé s blogem. Nuda… prý. Já vím. A taky vím, že nefotím ani nepíšu pro okolí, ale hlavně pro sebe. Vzpomínky, deník, jakkoliv pojmenováno, splňuje to dva základní účely; vzpomenutí na to, čím jsme prošli – i kdyby nepřímo přes nějakou fotku či článek, toť podstata; a terapeutický účinek na mou někdy rozjitřenou duši, jindy pro sdílení radosti či starosti, prostě – steam off.


Zabookovali jsme letenky do ČR, na začátek února, i tak vzdálené datum vychází na pět set liber. Vánoční čas by nás vyšel na 800 – 900 liber pro dospělého a tříletou. Pálka. Zdá se, že zrušili kompletně slevu pro děti, prostě platíme plnou letenku. 20% sleva sice není extrémní záchrana, ale přeci jenom, pořád by to dělalo přes sto liber dolů… a ačkoliv – alhamdulilah – na tom už nejsme jako to bývalo na King John Terrace (problém finančně vyjít do konce měsíce a časté rozhodování, jestli koupit to či ono, a nemyslím tím nic extra, ale například, plínky nebo chleba?), pořád se sto liber hodí. Dorka potřebuje novou bundu na zimu a já také, a na dvě levné bundy by to stačilo.
Aboody se snaží udržet mě v dobré náladě, k narozeninám mi koupil DVDčko Sims 3 a World Adventures, zlatíčko. Tudíž si nejen hraju, ale také pohrávám s meshováním v Maye 2010 a Milkshapeu, a prostě obecně moje zábava vyrábění a tvoření.
Socka (sociální fobie) bohužel vyhrála bitvu nad mým plánem jít ven a fotit lidi za peníze pro Projekt 7 000, vždyť ani nedokážu oslovit osobu na ulici na focení bez placení. Někdy si říkám, že bych možná užila nějakou terapii s touhle plachostí a strachem z lidí a neznámých míst. Přeci jenom to komplikuje společenský i normální život.
Jak? Všelijak. Odmítám sama vstoupit do nových obchodů, a to ne jen poprvé, ale na několikrát, než si místo zapamatuju. Nehledám a nevyhledávám lidskou společnost a jsem prakticky bez kamarádů a známých, což mi vyhovuje, protože naprosto nezvládám udržovat žádná přátelství, alespoň ne v dnešním standartu chození ven do barů a po zábavách a vůbec tahle odporná aktivnost. Radši bych šla někam mimo město a fotila, nebo k moři, jen zírat na vlny…
Mám několik let staré oblečení a polovina už je nepoužítelná, protože to znamená výlet někam, kde to neznám a bude plno lidí a vůbec. Nákup podprsenky? Noční můra. A královna nočních můr a zároveň sen? Pouť do Mekky. Čeká mně, ne hned, ne teď, ale v budoucnosti. Tomu se říká terapie šokem! Tisíce lidí a věcí, co neznám. Možná bych měla zavolat nursery nurse. Pomohla mi chodit do knihovny, kam bych se sama pravděpodobně nedokopala, pomohla mi s registrací.
Ne, nejsem postižená. Jen jsem … extrémně plachá. Nigerijcova žena i Manželka mohou potvrdit. Většina lidí si teď ťuká na čelo, jak je možné mít problém s nákupem nebo s divadlem nebo s čímkoliv výše popsaným? A to jsem nezmínila, že nezvedám telefony. Vůbec. Když musím, když vím, že musím, stojí mě to dvojnásobnou tepovou frekvenci a lehké zapocení a koktání. Telefon zvedám jen manželovi a rodičům. Jinak zásadně email, sms, dopis; v extrémním případě tváří v tvář, raději než telefon.

Navzdory bizarnosti zmíněných problémů, sociální fobie není nijak neobyčejná. Trpí jí mnoho lidí okolo nás, aniž bychom to věděli. Většina lidí, co jsem potkala, mně pravděpodobně má za morona, nebo nezdravě plachou ženu. Možná to i přisuzují šátku či arabskému manželovi. Ačkoliv pochybuji, to je spíš česká záležitost – takové to, zahaluje se jen ošklivka. Novinka – zahalují se i krásné ženy. A ačkoliv vím, že nejsem žádná modelka, také vím, že nejsem žádná příšerka. Ale o tom to tu není.
Sociální fobie se v různých formách i stupních vyskutyje okolo nás, může to být náš soused, který nás sotva pozdraví (no, není to drzost), nebo holka přes ulici, co se nikdy nikomu nepodívá do očí, nebo paní odtamhle, co nikdý nevychází z domu a všechno za ní dělá její sousedka – všechno mimo dům.
Ovšem, na druhou stranu to neznamená, že člověk, který je od přírody plachý, trpí hned sociální fobií. SF je diagnóza a věc více či méně léčitelná, a způsobená jistou událostí či sledem událostí (plus dalšími faktory), časem může sama od sebe zeslábnout i vymizet, ale i zesílit či úplně znemožnit normální život. Jisté stupně jsou možné s determinací a nasazením vyléčit bez pomocí psychologa/psychiatra; další vyžadují profesionální pomoc. Já měla většinu času – a pořád mám – jen lehkou verzi a po jistém sebepřesvědčování se dokážu dotlačit k většině věcí sama, telefonování, nový obchod, atd., ačkoliv mně to většinou stojí nervy; ale čas od času se mi dostaví stav, kdy mám pocit, že vykročit z domu je špatný nápad, protože mně naprosto jistě někdo pozdraví a já budu muset odpovědět.
Směšné? Ano, pravděpodobně ano. A také nevysvětlitelné, pokud tyto řádky čte osoba, která ničím podobným v životě neprošla. Je to stav mizerný, plný obav z hloupostí a maličkostí… je to stav, který se dostavil před pár dny a po pár dnech či týdnech zase odejde – lépeřečeno, zeslábne; je to situace, která dělá zdravou kritiku nesnesitelnou a déšť za oknem tragédií, protože spolu s návalem plachosti ke mně dorazí i nával melancholie, a dělá ze mne hromádku neštěstí. V kombinaci s mou nevyrovnanou hormonální hladinou, chudák Aboody.
Tak nezbývá než jen doufat, že socka brzy odezní zpět do snesitelných hranic…

podpis