Díky řečovému deficitu dcery se naší malé domácnosti zatím vyhnulo nekončící “A proč a proč a proooč?”, a jsme za to vděční; na druhou stranu si Dori nedostatek v řeči rozhodla kompenzovat velmi chytře v neviditelných přátelích.
A tak se po našem malém bytečku válí, poletují, sedí, pokukují neviditelní přátelé, tvorečkové i přístroje a jeden musí dávat velký pozor, co dělá.
Dnes večer jsem omylem snědla nabízenou Liliinu panenku považujíce ji nevinně za imaginární zmrzlinu a způsobila drahému potomku pláč s následujícím desetiminutovým balkónem a bojkotováním mé osoby, přičemž tatínek byl zaúkolován opravením neviditelné hračky. K tomu mu byla poskytnutá krabička neviditelných nástrojů.
Byt plný neviditelných monstrozit je dobrodružstvím samo o sobě, neb mé dítko za mnou chodí a pečlivě z mé cesty odstraňuje všeliké motorky, autíčka, panenky i potraviny, jež se mému syrovému, dospělému oku přece nezjevují.
Po několika týdnech života po boku dětské dimenze jsem však již dokázala lokalizovat několik základních a příliš se nestěhujících předmětů. Například na jídelním stole v kuchyni je motorka.
Pod ní odpočívá jedna mořská víla, která tam má čas od času kámošku a někdy i Nema.
Nad sporákem občas lítá moucha, která nemá jméno, ale pohybuje se zásadně jen na fouknutí.
V koupelně je Baby, což je nyní již pouze imaginární 3 milimetrové miminko slimáka, který nám vlezl do vany a já ho vyhostila na dvůr (“It’s a baby, dear. I can’t kill a baby.”), ono miminko však s námi zůstává v představách.
Pak tu jsou kotěcí dvojčátka, která s Dorinkou chodí všude, a to i spát. Bez nich neusne. Když je náhodou někde zapomene, musím je přinést – bez nich se prostě nespí. Ano, pořád je řeč o neviditelných přátelích.
Ačkoliv je občas těžké se vyvarovat všech imaginárních věcí, živočichů a jídla (na posteli je jabloň s jablky), je to čas legrační a pro mně přínosný – dětská nevinnost a představivost mi dává zpět úhel pohledu, který jsem už dávno zapomněla v prachu dětství….