Někde mezi 90ti procenty levelu 139 mé Force Bladerky v Cabalu (ano, jsem hráč, přiznávám) a odstraňováním dva dny starých špaget ze dna našich úžasně zelených talířů jsem si uvědomila, že veškeré mé pokusy o jazykovou celistvost mého internetového pseudozápisníčku jsou naprosto marné a tudíž bych se na to měla zvysoka … vydlábnout. Koneckonců, můj papírový deníček, tedy spíše příležitostníček, je také bilingvní a nikdo mi do toho nekecá. Jediným problémem je tedy ona nedvoujazyčnost některých mých přátel, kteří sem čas od času páchnou, ale čert s tím. Víc mi dělá problém po dvou letech psaní na anglicko-arabském notebooku najít správné české znaky (což vysvětluje moji lenost psát v češtině, kdo by se s tou intepunkcí pořád otravoval; a psát v češtině bez interpunkce do článků mi přijde barbarské.)
Po odstranění betonových špaget ve mne tedy uzrálo rozhodnutí, že na to kašlu, a budu si psát, jak mne zrovna napadne; vždyť koneckonců stránku jsem si vytvořila hlavně pro sebe, abych se po letech mohla zasmát našim postřehům i peripetiím v nové zemi… že to díky podělanému serveru u WordPressu nevyšlo, to už je věc jiná, doufám, že mne Drupal zachrání a je skutečně natolik spolehlivý, jak se povídá.
Budu holt muset naučit některé Čechy anglicky a pár dalších národností česky; oj, kéž by.