Myšlenky slunečného dne, tolik netypického pro severovýchodní pobřezí Británie

//Myšlenky slunečného dne, tolik netypického pro severovýchodní pobřezí Británie

Myšlenky slunečného dne, tolik netypického pro severovýchodní pobřezí Británie

Když se ráno konečně vyhrabu z útulných hloubek postele, ještě zahřáté teplem těla manžela a jeho vůní, zjistím jedním zběžným pohledem z (jediného) okna obývacího pokoje, že je další slunečný, neuvěřitelně neanglický den. Slunce pere jak o život, nebe azurově modré bez mráčku, všudypřítomný vánek od moře se uklidnil a ve vzduchu je jen nádech soli, který k nám donesli racci bloudící od pár kilometrů vzdáleného pobřeží.
Pohled do nemilosrdného zrcadla mne ovšem ihned ujistí, že nikam mezi lidi dnes nejdu – má hormonální hladina je stálá jak moře před tsunami a s obličejem, který na mně v odrazu šokovaně zírá, mě mezi ostatní lidi nevyženou ani ručně pleteným bičem.
V malé lednici, sedící v rohu kuchyně, nemáme skoro žádné jídlo; ale já radši umřu hlady, než se objevit na veřejnosti s obličejem jak beruška po náletu šíleného malíře – a k niqábu, kousku látky nošené přes nos, jsem se ještě nedostala. S brýlemi je to, koneckonců, nepraktické, pokud nežijete na poušti. Brýle se totiž snadno zamlží a potom jsou vtipy o niqábi řidičkách stoprocentní pravdou.
A doufám, že se k niqábu ani nikdy nedostanu, dokážu si představit Aboodyho křepčícího vedle mne a pokřikujícího na mně “ninja queen”… ne, děkuji. Doma budu.
Po pár hodinách neklidného sezení na gauči je mi mého rozhodnutí líto, musím se jít do koupelny znovu přesvědčit, že bez plného šátku nikam nejdu a ten nenosím, tudíž ne, ne a ne.
Po nějaké chvíli otevřu alespoň všechna okna bytu, dokořán; vůně téměř-léta zaplní byt a já si jdu raději udělat kafe, doufajíc, že vůně mletých zrnek kávy přebije čerstvý vzduch a dá mi zapomenout. Nemožné dny, říkám si, vsadím se, že až zítra vylezeme před dům a zamíříme na Parent-Toddler Group, bude hnusně. Chimney day. Tak je to vždycky, ne?
Nakonec se vzdávám myšlence na slunění se – jak dlouho jsem nevystavila svou bílou, manželem tolik ceněnou pokožku teplým, hřejivým paprskům slunce? Dlouho, dlouho; dva roky nejméně.
Manžel je z bytu pryč, studuje o několik kilometrů dál v centru na další dvě zkoušky. Ďábelské myšlenky tancují okolo mé hlavy; plavky nemám, ale sluníčko svádí. Otevřu kuchyňské dveře, nadechnu se teplého vzduchu a zírám ven na dvorek. Soused nahoře se vynoří ze svého bytu, seběhne schody, vyhodí pytlík z vysavače. Posbírá si vyprané věci ze šňůr, pokývne na pozdrav (stihnu mezitím navléknout jednodílnou amiru, pro případ jako tento připravenou v kuchyni) a odhopsá, přiměřeně ke svému věku, po kovových schodech zpět k sobě do bytu, zanechávaje za sebou jen odór silných cigaret a čerstvě vypraného prádla.
Vykouknu ze dveří, ostatní lidé jsou nejspíš venku v parcích, piknikující a užívající si neděle, nebo u moře, lovící mušle, kamínky a dýchající ten úžasný, lepkavý slaný vzduch – musím Dori zase vzít k moři, ta vůně mi chybí, pomyslím si.
Klidné brzké odpoledne; zametu kuchyň, aby se neřeklo, a pověsím část Abdulova čerstvě dopraného šatníku na kraťoučkou šňůru, přivázanou ke kovovým schodům souseda a jeho nedávno na bílo natřenému plotu. Povlávají v jemném vánku a přesvědčují mne, že je hřích den nevyužít.
Skočím do sukně, mé jediné – šatník se mi v posledních týdnech zmenšil natolik, že šetřím na výlet do Čech, kde podniknu nálet na obchody s oblečením na našem malém městě. A to nálety na obchody osobně nesnáším. Sukně je praktická; rychle se vyhrne do půli stehen a rychle zas schová vše pro cizí oko tabu.
Vyvleču na dvorek dvě béžové, ikeácké, přepoužívané židle z kuchyně, a postavím je pod schody, na sluníčko. Lak se z nich pomalu olupuje, ale slouží. Jednu na sezení, druhou na hrnek s dekorem koček a kocourů, s vonící kávou, a mé nohy.
V pokoji se zeptám dcerky, jestli chce se mnou ven – odmítá, bojí se mravenců. Pokrčím rameny, ujistím se, že je okno otevřené tak, abych slyšela vše, co se v místnosti odehrává, a na notebooku ji pustím Lazy Town. Hrozná věc; lepší než Teletubbies, ovšem. Ukořistím knížku, kterou jsem ráno začala číst, A Dictionary of Maqiao. Kniha krásná, smysluplná, slovník v krátkých příbězích, nebo příběhy jako slovník, plné hodnotných a zajímavých informacích pro mou hlavu, která potřebuje potravu stejně jako tělo.
Nakonec spočinu usazená na sluníčku – konečně. Vyhrnu sukni do půli stehen, a cítím teplo, paprsky šplhající po mé pokožce a hladící mé nohy a ruce, něco, co jsem si tak dlouho neužila; kdyby manžel byť jen tušil, co páchám, byl by doma jako na koni a ze dvorka mne vyhnal.
Ale není a netuší. Ze zvyku se rozhlédnu a vím, že i kdyby chtěl, nikdo mně nevidí, protože jsem všem pohledům skrytá, za dvěma ploty a pod schody. Ale zkusil někdo někdy vysvětlit konzervativnímu, žárlivému a horkokrevnému Arabovi, že nikoho moje nohy nezajímají a nikdo je ani vidět nemůže? To dříve popřou Židé holokaust, než můj manžel projeví pochopení pro mé poflakování se na dvoře. Chápat nemusí, neboť před ním mi slunění na mysl nepřijde; a teď tu není.
Uklidním se, natáhnu opatrně nohy před sebe, sklepu z hrnku pavouka a napiju se kávy. Rozložím knihu a začtu se do řádků, užívám si počasí, pocitu tepla na kůži, která téměř pálí, nezvyklá a překvapená z náhlého přívalu vitamínu D; lačně dýchám čerstvý vzduch s nádechem nedalekého Severního moře, poslouchám ptáky sedící na stromech a keřích ve vedlejším dvoře, a přerostlé mořské racky vybírající z ulic zbytky jídla. Lenost překonává přirozenou plachost a racci jsou u našich zadních dveří stejně obyčejní, jako v Čechách holubi a kavky. Velké, hlučné, létající slepice. Vyrušeni mým hověním si sedí na střeše a pokřikují na mne, ale já se nedám; tento moment je můj, tato chvíle nemusí přijít celý další rok, a já si ji hodlám užít… Manželovi, dcerce i rackům navzdory.

By | 2017-08-05T21:58:59+00:00 May 31st, 2009|Thoughts|4 Comments

About the Author:

Sometimes feeling out of this world.