Jaro, sulc v punčochách, Kuvajt a můj nenositelný kousek šatníku

/, Thoughts/Jaro, sulc v punčochách, Kuvajt a můj nenositelný kousek šatníku

Jaro, sulc v punčochách, Kuvajt a můj nenositelný kousek šatníku

První teplejší dny jara konečně dorazily do Newcastlu a lidé jako smyslů zbavení pobíhají po ulicích v tílkách, minisukních tak mini, že už to jde snad i do mínusu, co se délky týče; a vůbec jaro je ve vzduchu a všichni jsou najednou jako diví, svlečení z legračních zimníků (zbytek se nemění, minisukně či žádné sukně tu potkávám vcelku často; leč přiznávám, že dívka s velkým pozadím, jež joggovala v tangách a poloprůhledných punčochách bez sukně, kraťasů, trenýrek, čehokoliv pokrývajícího okolo mne mi způsobila dozajista chvilkovou zástavu rozumu, neboť kopa bílého, ťupkovaného masa sulcovitě se třesoucího v rytmu poskakujících boků byla po ránu opravdu příliš mnoho pro můj žaludek a smysl pro soudnost); a já se zase po pár měsících začínám cítit oblečená, protože délka teď zrovna není in, nemluvě o trvalé ‘outovosti’ šátku hlavového. Ale což, potrvá mi to tak tři dny, než si zvyknu na to, že lidé občas koukají. A lidem potrvá zhruba tři dny si uvědomit, že někteří se prostě neodhalují s postupujícím sluncem na nebi.
Dressing in Dishdasha & Ghutra

S Aboodym diskutujeme plán na léto; snaha rozdělit spravedlivě pobyt mezi Čechy a Kuvajt nám moc nevychází, ramadan je naplánován vcelku logicky na poušť (letní dny na severu Anglie jsou dlouhé a hladovění vcelku nepohodlné, můžu říct); problém leží v Čechách, nechce pobýt déle než dva týdny a to se prozměnu nelíbí mně, neviděla jsem rodinu rok a tak mi 14 dní přijde málo, na to zvládnout celý okruh. Snad se zdárně dohodneme, máme jako neustále spoustu teorií, ale jak to nakonec dopadne, toť ve hvězdách. Minulý rok také dopadl naprosto nečekaně, aneb ať žijí úřady okolo světa a úředníci na křížové výpravě proti cizí krvi v řadách národa. Snad to tedy dopadne alespoň nějak, ne nijak.
K příležitosti návštěvy Čech si mé provokativní já neodpustilo obohatit můj normálně vcelku nekonzervativní šuplík s hijaby o jednodílný khimar v pískové barvě s všitým niqabem, jen pro tu možnost někoho popíchnout; pravdou však je, že potom, co mi zásilka z malého Hongkongského obchůdku přišla, jsem zjistila, že khimar je ušitý z tak příjemné a lehounké bavlny, že se mi ho chce nosit pořád (bez niqábu přes nos, samosebou, s brýlemi je totiž potící potíž, a člověk pak nic nevidí, a mohl by i bourat); ale nosit ho nemůžu, tedy spíše nechci, protože nechci lidi děsit neustále, jen příležitostně. Khimar je výtečná šance popíchnout jisté malé maloměstské ego, není ale součást mého normálního šatníku. Tedy, ne v Anglii; o pískovišti, jak přátelsky nazývá zemi mého drahého jeden kamarád, to zas jindy. (Ale ten knimar je opravdu úžasně příjemný na kůži.)

By | 2017-08-05T21:59:02+00:00 April 4th, 2009|From Britain, Thoughts|Comments Off on Jaro, sulc v punčochách, Kuvajt a můj nenositelný kousek šatníku

About the Author:

Sometimes feeling out of this world.