Jak jsme neukradly sáně

/, Photo/Jak jsme neukradly sáně

Jak jsme neukradly sáně

Newcastle … přežívá.
Sníh, překvapivší veškerou populaci na místě zhruba před 14ti dny, se stále velmi tvrdohlavě drží a odolává i občasnému dešti, když se oteplí na 5°C; ovšem ano, pravda, takové teplo vydrží jen moment a opětovně padne k nule či pod ni, a z ulic N’Castlu se stává jeden velký, nechutně lesklý zimní stadión. Problém je ovšem v tom, že tady na to nejsme zvyklí a sůl, štěrk ani rolby a podobné vynálezy mrazivému počasí vzdorující tu nemáme, tudíž celé několikasettisícové (v případě, že počítáme i předměstí pak několikamilionové) město prostě ustrnulo v pohybu. Kdyby nebyla zima, ale horko, lidu- a vozu-prázdnými ulicemi by poletovala klubka roští z pouště, jako v těch starých westerňácích. Horko není, poletuje pouze sníh a sem tam uklouznuvší chodec, jenž neuvyklý ledu nevybavil se bruslemi a na ulici lesklé jak sklo sebou nepřekvapivě neelegantně žuchnul. Bác.
Nebyl by to živý kapitalismus, aby se především indické obchody neadaptovaly a z Norska nezačaly dovážet sáně a boby, a místo parků teď jsou jen kopce užívané euforickými rodinami udupávajícími již beztak nebezpečnou cestu o něco víc (nu což, o pár zlomenin víc – bác), všichni vybaveni ještě plastem páchnoucími novotou zářícími – především královsky modrými – bobami. Kdo nemá peníze či nervy investovat do novoty, která nemá jistého trvání, používá rozložené krabice a dřevo, případně si nějaká ta pohybovadla sami vyrábí (vždyť dle taxikáře, který nás před dvěma lety vezl z letiště, v N’Castlu nesněžilo dobrých patnáct let, tedy, co se sněhu a trvanlivosti týče; většinou v zimě sněží tak tři dny, normálně, zbytek jen prší a prší a prší.)
Děcka jsou především nadšená, je zábava, to co znají z televize se stalo skutečností, a krom toho, občas se, tu a tam, zavře škola nebo nejede autobus, protože to prostě klouže a je všeobecně klemra.
Nadšení přejde, až všem přijde účet za topivo.
Dorka si zimu oblíbila, může házet koule na naši zeď, a tak nějak prostě házet sníh z čehokoliv kamkoliv, což je, zdá se, nebetyčná zábava, obzvlášť pokud se pod objektem nacházím já. Boby se jí také zamlouvají, alespoň na pohled, lidi sjíždějící z kopců a kříčící a řičící a většinou za jízdy vysedající vypadají legračně, tak proč to taky nezkusit. Ježto jsme bezbobová rodina (a já sáním nevěřím od doby, kdy jsem se z jedněch vyklopila a za mnou jedoucí dvojice na sáních přejela moji hlavu – otřes mozku a bolehlav jaxviň, nebezpečná hračka, říkám vám), rozhodlo se mé aktivní potomče prostě boby ukrást, a zamířilo si to k nejbližším nestřeženým bobům, uchopilo provázek a jalo se šplhat kopec. Dítka jsem si naštěstí všimla dříve než okradená rodinka, zpacifikovala jej a zelenou plastovou věc vrátila na místo, a s nanejvýš podezřelým úsměvem se rozhodla, že je čas se vydat domů, než uneseme vlak, neb ten je také oblíbenou kratochvílí.

Ledarna
90 ulic ze 100. To není voda, co se leskne, to je čistý, nechutně kluzký a zlomeniny slibující led. A končetiny láme, sanit je v ulicích přemnoho. Zkuste si dojít nakoupit vajíčka!

Domaci Sane
Jedno po domácku vyrobené kluzadlo, které nakonec skončilo v koši

Snehova Koule
To není na sněhuláky, to je na moji hlavu.

Ksicht
Domů ne!

podpis

By | 2017-08-05T21:58:58+00:00 January 4th, 2010|From Britain, Photo|4 Comments

About the Author:

Sometimes feeling out of this world.