… je čekání na datum, kdy opustíme s Doubravkou ČR a vydáme se zpět k neumětelům (rozuměj, UK).
Neboť pořád nevíme, jestli můj předrahý prošel u zkoušek za semestr nebo ne, a marně čekáme na odpověď emailem od jakéhosi prázdninujícího se profesora, lépěji pak řečeno Hlavního vedoucího studijního programu, na kterém je Drahý Manžel přihlášen (za hříšné tisíce liber per semestr, ale co, dokud nepropadá, platí mu výdaje na školné práce, která ho na studia inženýrská poslala).
Písemně sdělené výsledky se záhadně liší od publikovaných na webu školy, a po telefonu mu nic nesdělí. Chtějí ho osobně, v Británii. Těžko si odskočit po obědě z domu, že; možná, kdyby to nebylo několik tisíc kilometrů z ruky, pak by to, opravdu možná, vcelku šlo.
Leč nevíme dne, ani hodiny.
Dnes Aboody vyrazil na nákupy, pořídit mi nový notebook jako náhradu za ten starý, kterému jsem úspěšně uklohnila grafiku, jež integrovaně pokazila pokusy o její výměnu; a také (konečně) snubní prstýnek, který nemám, na svatbě jsem nedostala (nechcete alespoň muziku? – optala se stručností obřadu zjevně zmatená zástupkyně matriky, a na zápornou odpověď si povzdychla, že to tedy bude rychlé) a dosud se mi vyhýbal.
Mám o něm totiž vcelku konkrétní představu, a tím to nedělám drahému příliš lehké. Já a kytičky. Musím je mít i na snubním prstýnku. Jaký sežene nakonec, uvidím, jen tiše doufám, že nic okázalého a předraženého, jak jsem ho několikrát upozornila, a jak jsem několikrát byla šušnuta zpět.
Dále musí povyřídit věci okolo víz a islámského sňatku v Kuvajtu, jakožto i letenky zpět, a tak dále, a tak dále, není toho až tolik, ale také toho není málo.
A někdy se to vleče jak žvejkačka.
Já se za pár dnů chystám do severních Čech; za bábí, a očekávám velmi výživný týden, neboť babička je hezky venkovsky přímá a nesmlouvavá, stejně jako mistryně staročeské kuchyně, a moje ideologické námitky k pivu a vepřovému nepojímá jako oprávněné a alespoň tajně se snaží do jídla pro mně zlomky vpašovat.
Nehledě na to, že je léto, já hloupá se místo svlékání do bikin oblékám od hlavy až k patě (a uznávám, že v dusném počasí posledních dní raději setrvávám doma, protože vyjít kopeček kvůli fotografii mně stojí vypotit dvě kila živé váhy, v dlouhém rukávě a hijábu; je prostě horko a dusno a to není přívětivé k mým rozmarným hrátkám s ošacením).
Bábí se, kromě jiného, také nesmířila s mým manželem, jeho původem, jeho vírou a možná i krátkým a upraveným plnovousem.
Odmítá jeho existenci uznat jako můj ztřeštěný výmysl na podporu mých teorií o stravě a oblékání, a co pamatuji, když ho před lety potkala, ani ho nepozdravila. Ach, ty mezilidské vztahy…
V plánu je tedy týden veselosti u Roudnice nad Labem a poté návrat na Vysočinu, kde prozměnu budu pokračovat v zákopové válce o výchovu mé dcery s jejím dědou.
Není nad to, když mně otec stále bere jako malou holčičku a neuznává schopnost rodičovství, jež se u mne záhadně vyvinula spolu s porodem.
Ale jinak se mi tu opravdu líbí. :)