Thoughts

//Thoughts

Jak cekání na Godota…

By | 2017-03-14T18:52:57+00:00 July 16th, 2009|From Czech, Thoughts|

... je čekání na datum, kdy opustíme s Doubravkou ČR a vydáme se zpět k neumětelům (rozuměj, UK). Neboť pořád nevíme, jestli můj předrahý prošel u zkoušek za semestr nebo ne, a marně čekáme na odpověď emailem od jakéhosi prázdninujícího se profesora, lépěji pak řečeno Hlavního vedoucího studijního programu, na kterém je Drahý Manžel přihlášen (za hříšné tisíce liber per semestr, ale co, dokud nepropadá, platí mu výdaje na školné práce, která ho na studia inženýrská poslala). Písemně sdělené výsledky se záhadně liší od publikovaných na webu školy, a po telefonu mu nic nesdělí. Chtějí ho osobně, v Británii. Těžko si odskočit po obědě z domu, že; možná, kdyby to nebylo několik tisíc kilometrů z ruky, pak by to, opravdu možná, vcelku šlo. Leč nevíme dne, ani hodiny.

The Goo’ Ol’ Times

By | 2017-08-05T21:58:59+00:00 July 11th, 2009|From Czech, Thoughts|

Although I don't have any access to any decent PC now, namely my own notebook, I still do like to take pictures on my camera; all the taken photographs are still on my memory card and have to wait for me to come back to N'Castle - but it will be, in the end, unexpectedly soon. I didn't wanna let slip away one photo opportunity these days: we own an old, far more than 100 years old, house in the same town we live now, and the old house is left empty already many years; nearly twenty now. We used to live there for a short while, I mean we as our current, recent family; I have some memories tied to the place still. But before us, long time ago, there was living the previous part of our family, my dad, my grandmother, even grand-grandparents.

Comments Off on The Goo’ Ol’ Times

The Kind of Heavenly Marriage

By | 2017-03-14T18:52:57+00:00 June 29th, 2009|Thoughts|

After a year of simple Britain's procedures when it comes to any official stuff, I almost forgot, how messy it can get around our native governments and laws. First bad news which stroke me today was the fact that it's definitely not simple to legalize a British marriage in Czech, although both countries are members of EU and parts of Hague Convention, hence it shouldn't be a real pain to do stuff between each other - but oh well, at least they don't insist on dragging my husband from Kuwait to Czech... now. Just tones of papers, translated, stamped and legalized - and than travel to Brno and hope that everything will go through.

Humidity

By | 2017-08-05T21:58:59+00:00 June 28th, 2009|From Czech, Thoughts|

This is, officially, our third day in Czech so far. Well, if I may count in the day of our arrival, as it was really just few tired hours before the next day came, indeed. But, oh well - third day. Dori, my daughter, seems to adapt very quickly, at least when it comes to knowing who will spoil her and allow more things than her bad, bad mama, who tries to say very loud and strict "No," on most of her demands, such as chocolate during the day just like that, cocoa milk for breakfast instead of our normal custom when she gets it just after the dinner, if she was behaving nicely the whole day and ate her whole dinner; also she knows that random outbursts of crying will now bring her intended attention from at least two people in the house; hence during last ~50 hours I became the least favourited member of the family, who is used only for feeding, peeing and occasional drop of a kiss - so the peeing and feeding won't accidentally stop.

Ayayayay

By | 2017-03-14T18:52:57+00:00 June 25th, 2009|Thoughts|

So... today, in about half an hour, we (me and my daughter) leave to Czech. Wow, after a year, I don't even know if I recognize my country anymore. :) Wish me luck! (And to my beloved husband, who leaves right after me, tomorrow, back to Kuwait.) Holidays, thrice hurray.

Comments Off on Ayayayay

Myšlenky slunečného dne, tolik netypického pro severovýchodní pobřezí Británie

By | 2017-08-05T21:58:59+00:00 May 31st, 2009|Thoughts|

Když se ráno konečně vyhrabu z útulných hloubek postele, ještě zahřáté teplem těla manžela a jeho vůní, zjistím jedním zběžným pohledem z (jediného) okna obývacího pokoje, že je další slunečný, neuvěřitelně neanglický den. Slunce pere jak o život, nebe azurově modré bez mráčku, všudypřítomný vánek od moře se uklidnil a ve vzduchu je jen nádech soli, který k nám donesli racci bloudící od pár kilometrů vzdáleného pobřeží. Pohled do nemilosrdného zrcadla mne ovšem ihned ujistí, že nikam mezi lidi dnes nejdu - má hormonální hladina je stálá jak moře před tsunami a s obličejem, který na mně v odrazu šokovaně zírá, mě mezi ostatní lidi nevyženou ani ručně pleteným bičem. V malé lednici, sedící v rohu kuchyně, nemáme skoro žádné jídlo; ale já radši umřu hlady, než se objevit na veřejnosti s obličejem jak beruška po náletu šíleného malíře - a k niqábu, kousku látky nošené přes nos, jsem se ještě nedostala. S brýlemi je to, koneckonců, nepraktické, pokud nežijete na poušti. Brýle se totiž snadno zamlží a potom jsou vtipy o niqábi řidičkách stoprocentní pravdou.