Thoughts

たまごっちプラスカラー!

Moje staronová vášeň.
Teď se veřejně přiznám k podivnému koníčku, kterému se většina lidí bude ze srdce smát. Když jsem byla mladší, sbírala jsem tamagoči.
Tamagoči/Tamagotchi je japonská elektronická hračka, ve tvaru vajíčka a obsahující malé elektronické zviřátko, které si člověk pěstuje od vajíčka po stáří. Hraje si s ním, krmí ho, venčí ho, léčí ho, když onemocní a tak dále. Substitut skutečného živočicha s tím, že pokud umře, vajíčko se prostě restartuje a jede se nanovo. Což v realitě nejde, že áno.
Elektronickou hračku jsem přestala sbírat v době, kdy její popularita upadla a bylo těžké ji za levný peníz v ČR sehnat, nehledě na to, že sbírka pípajících vajíček je poněkud ulítlá, narozdíl od takových motýlů nebo porcelánových panenek.
Nedávno mne napadlo, že jsem vlastně nikdy neměla orignální vynález, od firmy Bandai, která s tímto morem přišla, a prolétla jsem eBay, jestli ještě něco takového existuje.
Existuje!

Zkrátka

Po třech letech pěstění dlouhých vlasů se s nimi provedl doslova krátký proces.
Aboody trval na tom, že dáma prostě dredy ani vlasy na ježka nenosí a mám mít jak se sluší dlouhý ohon, a já si řekla, proč ne, vlasy do pasu jsem měla naposledy na základce.
Do pasu jsem to nedotáhla, jen do půli zad, rostou mi rychle. A taky chcípou. A tudíž… padají. Hodně. Takový odpad ve vaně ze mně má radost; eventuálně Abood, který má jeho čištění na starosti a denně z něj tahal hrst mých vlasů.
Nakonec mi uvěřil. Mé evropské, nijaké vlasy prostě dlouhé jako arabské být nemůžou. Nějak to neuživím. I po pečlivém zkoumání struktury vlasů po vypadnutí jsem na první pohled mohla vidět, že jen polovina je normální, a druhá že je slabá a téměř neexistující.
Abdula přestala vana bavit, a přišel velmi nenápadně s nabídkou, že tedy účes změnit můžu… Hah! Ostříhal mě za trest sám. Z do půli zad je mikádo, prý je sexy. A zubaté. Buď si, on se na to dívá, ne já.
Já mám hlavu lehčí, vlasy přestaly padat téměř v danou chvíli a spotřeba šamponu klesla na třetinu.
Princezna prostě nikdy nebudu…

podpis

I Don’t Feel Like Writing…

… these days I prefer to picture the world around me instead of describing it.
Though… not even that is much successful.
So here I bestow upon you my latest worthless snapshot of everyday life of mine, my family and these things around. Brushing the teeth. Wouldn’t figure that out, would you?

Dori

I finished the most upseting game in history, Mirror’s Edge. First person action-adventure, running on the roofs of skyscrapers and generally sickening heights (and I don’t really suffer from sickness of heights), ambush disarming of S.W.A.T. team members trying to shoot you down while jumping from rooftop to rooftop, kicking anti-riot police into faces and feeling like monkey once again (Assassin’s Creed is more monkey-like in this matter, I’m telling you). I finished it with big relief and kind of sadness too. Too short. Love and hate relationship to it. As most of the players who tried to play this EA / Dice creation. Often rage-quitting after being unable to jump from one narrow AC shaft to another, or being repeatedly sent to bite the dust after running into way too many gun-holding persons who don’t hesitate to use them. Actually, I bet my shoes they enjoy it.
Anyways, nothing much happening now. Calm days, thank God for that. The snow melted in most of the places and the life tempo of N’Castle is slowly restoring back to normal.
I have about three weeks to prepare myself and Dori for a visit in Czech, during February. Feels a bit unreal still.
Nah, as I said. Not much in a writing mood, so I’m off to snapshotting again.
Or playing Mirror’s Edge in Hard Mode. Heh. No way. I would kill myself after few tries.

podpis

Zblázněné komentáře!

Omlouvám se všem, kdož měli mým automatickým systémem odmítnuty komentáře, nějak vás to prostě hodilo do koše spolu s viagrama a gay pornem. Zkusím najít lepší robot, tenhle mně, zdá se, moc rád nemá, na druhou stranu drží pryč spoustu věcí nevhodných (to je jedna z potíží vlastní domény oproti hostingu na blogovacích systémech, které se o velkou část starají automaticky, já si to musím projíždět manuálně či hledat roboty, co to za mne udělají, leč ty nejsou bezchybné, zdá se.)

Komentáře byly dodatečně schváleny a dokomentovány, za způsobené vypadající snobství se omlouvám, jen jsem prostě nenakoukla do složky Spam dlouho, teď vím a kontrolovat ji budu. :D
Nigerie, tvůj poslední komentář nešel skrz proto, že tam máš anglické slovíčko pro hovňajz, což mám na blacklistu. ;)

podpis

Z čeho mám mít větší obavy?

Doubravka stále, ve třech a půl letech, nemluví. Tedy, mluví a komunikuje, ale nikoliv v rámci standartů – zapomeňme na tabulky, ona prostě nemluví ani v rámci toho, co se běžně nazývá selským rozumem. Ví slovíčka, leč její slovník je omezený i přes snahu pouštět vzdělávací programy a společné čtení pohádek a básniček a vyrábění osobního obrázkového slovníku (doporučuju vyzkoušet, našli jsme tak využití pro mnoho katalogů a letáků, prostě se vystřihne předmět, jídlo, oblečení, cokoliv, co se dá pojmenovat, nalepí se to do sešitu tomu věnovaného a k tomu se tiskacím písmem napíše, jak se tomu říká. My to vedeme ve třech jazycích pod sebou, ale funguje to stále!)
Sice moc není fanouškem vět a celkově vznešené konverzace (které by tedy rozuměl někdo zvenčí), zato umí počítat a chce si s námi neustále počítat věci. One, two, three and go! Na prstech sama o sobě napočítá i se správným ukazovaním do deseti. Umí správně přečíst čísla do deseti. Ano, vím, je to pouze do deseti, ale také má stále pouhé tři roky.
Sama od sebe také dělá takzvané “impressions”, kdy pomocí těla zobrazuje různé věci včetně čísel. Tři? Ruce před sebe jedna pod druhou a jedna noha pod nimi. Jedna? Stojí jako šipka. Šest? Zkříží nohy do bubliny a ohne ruku nad hlavou. Pět? Ruce před sebe a pořádně vyboulit bříško s nohama ohnutýma v koleni za sebe. Nikdo jí to nikdy neukázal, přišla na to sama. Do školky pořád ještě nechodí, neboť se otevírají až po zimní přestávce.
A to mně děsí.