Thoughts

I’ve Got Another Angel…

Podruhé za poslední půlrok se dostavila depka. Na ultrazvuku ve třinácti týdnech jsem se místo toho, jestli je mimi zdravé, dozvěděla zase jednou, že srdíčko nebije, miminko umřelo už před několika týdny a jen moje hloupé tělo si pořád jede podle svého. Tudíž, somaticky – hormonálně, fyzickou stavbou i vývojem jsem sice již ve čtvrtém měsíci těhotenství, leč pro nic za nic, jsem chodící hrobeček. Mám malé bříško odpovídající třetímu těhu ve třinácti týdnech, pořád trpím hroznými ranními nevolnostmi celý den, a hormony rozhodně neubývají. Prý se říká, že čím horší příznaky, tím lepší výsledek; nu, zdá se, že já jsem ta výjimka potvrzující pravidlo… De facto jsem začala zvracet kvůli všemu až v době, kdy baby už nežilo… Hloupý organismus mám, vskutku. Nebo tvrdohlavý, prostě se jede naostro, mimino nemimino, nezájem. Mé psychice to rozhodně nesvědčí.
Za čtyři dny jdu na kyretáž, děsím se jak celkové anestezie, tak výsledků histologie plodu, za jedno jsem nikdy nebyla v bezvědomí, řízeném či ne, zadruhé, že histologie klasicky nic neukáže a já se jen budu ptát, proč, proč zase, co se podělalo.

mourning

Představda mrtvolky ve mně mi vyvolává konstantní depku a nechuť sama k sobě, chlap hraje mrtvýho brouka a snaží se mne povzbudit k “síle”, rozuměj, abych neronila slzy, takže nepláču, abych manžela nerozrušovala svou ženskostí a zhrzenou mateřskostí, nemyslím, odmítám myslet a zabývám se čtením o plstění, o kterém jsem se momentálně rozhodla, že bude skvělý koníček “to keep busy”. Trpím konstantní migrénou ze zadržovaného úpění nad mou malou osobní tragédií a snažím se hyenisticky utěšit osudy lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, například děti nemají vůbec, já už dcerku přeci mám. K té se naopak začínám chovat více ochranitelsky, až se obávám, že skončím jako jedna z těch nenáviděných matek, co nenechají děcko ani nadechnout a vztahy mezi nimi končí letitou nenávistí a mlčením…
Abdullah musel odjet do Londýna kvůli ambasádě a pobude tam až do čtvrtka, dnes je úterý, v pátek brzy ráno musím být na RVI, Ward 40, nahlásit se k operaci. Jsem doma sama a stejně jako mně nechali čekat hodinu samotnou v prázdném nemocničním pokoji hned po tom, co mi řekli, že baby nežije, mám pocit, že se zcvoknu, jak přestanu psát, číst, hrát; prostě se zastavím a začnu myslet.
Tak snad již dvakrát bylo dost, a více andílků mít nebudu, vždyť bych to měla být já, kdo na ně čeká, ne oni na mě…

podpis

Porodně asistenční

Paní Noreen, či lépe Mrs. Noreen Dlouhé-skotské-příjmení-co-si-nepamatuju, midwife, byla definitivně hladová, soudě dle zvuků, jež její útroby vydávaly na její návštěvě našeho bytu. Nabídla jsem jí snack i pití, obojí odmítla, tudíž na mne její případná smrt hladem nepadá – rozhodně jí to tedy nepřeju, je to pohodová a usměvavá dáma, stejně zmatená o řazení etnické příslušnosti pacientů jako já, neb na každém formuláři k vyplnění je Česko někde jinde. Během jedné registrace jsem se tak stala Evropankou jižní, severní, jinou i centrální, a jeden formulář Česko zařadil velmi logicky po boku Albánie (máme přeci toliko společného). S etnikem manžela problém nemají, valnou většinou je prostě “to další bílé maso”, plus jeden list ho dokonce popsal jakožto Blízkovýchodního. Hurá! Už jsme i na mapě. Tedy, etnické.
Vyptala se mne na adresy, ono etnikum, víru, diety, psychické problémy a zdravotní i jinou historii, což nám zabralo necelou hodinu sepsat; vycucla mi čtyři baňky krve (z toho se vzpamatovávám ještě teď, dvě hodiny poté, se značnou dávkou tekutin a cukru v krvi ve snaze vzít si ten litr červené zpět) a nechala mě na záchodě s velmi úzkou lahvičkou na moč – ženy ví, jak úzké tyhle lahvinky můžou být…
Odešla o něco hladovější po tom, co mi zabookovala sken na RVI*, bude měření alienka, kombinovaný test na Downa a větší abnormality, srdeční, spinální a další, o kterých snad lepší nevědět, neb by se jedna těhotná spíš zcvokla, kdyby všechno věděla.
Tak povinně držet pěsti, aby se nic nepotento, protože já opravdu nemám nervy na potento.
*Royal Victoria Infirmary

podpis

I Know, I Know…

Big gap in posts.
I just didn’t feel like writing anything. Maybe because I needed a bit of time to recover from the miscarriage; maybe because I found out I’m pregnant again, at this moment nearly 10 weeks, and started to randomly freak out about another miscarriage coming – alhamdulilah up to this point baby seems to be ok, though I am having not really pleasant time with my third pregnancy. Not counting the morning sickness or belly aches or migraines or sleeping like a polar bear… counting the fact that since 4 weeks of this pregnancy I keep on bleeding till this point and my awesome doctor refused to deal with it. Being in Britain and pregnant turned into a little nightmare and my last weeks in here kind of float around, though I had plenty of plans for outing, but adviced from Czech and kind of from my own healthy reasoning I decided to get plenty of rest till the risky first trimester passes by and I will be – at least partially – more on the safe side.
It once again disrupted my plans for going to Czech for summer till we move to Kuwait, because in the current situation it doesn’t seem to be much wise to travel here and there. So it seems I won’t see Czech neither my parents for many months, maybe years, if the baby comes… Put together with my stress from unreasonable doubts about successfully delivering a healthy baby, moving to another, totally foreign and unknown and very hot country, and people walking through our flat with reality agents, it doesn’t make me much successful blogger – and I don’t think pleasant to read neither.

podpis

Being Stubborn Might Be the Right Way

My poor husband.
Working his all free time off on his final year project for the university graduation, spending every single day at Uni (yes, including all weekends), he created a piece of work after several months of working on it and submitted it to his moderator – and whoops, moderator prefers to cook people in their own juice and rejects those long weeks of studies and writing and work. Hubby came home recently (after finally finishing up his project and happily having one … wait not even one – free day) all sad and grumpy and overally unbearable, saying that his supervisor rejected it for it’s grammar. Nice thing to pick on on a foreign student, that is.
(Un)fortunatley being psychically and spiritually exhausted, my hubby decided to go with his head against the wall and actually printed and submitted the work despite the supervisor’s judgement, and now we both are hoping that if it doesn’t go well with him, the two other moderators behind his butt will correct the doctor and put a good mark on it – and won’t pick on non-present proper royal English…

Good Bye, Baby

Prohlídka v Royal Victoria Infirmary na Early Pregnancy Unit potvrdila moji obavu (o které jsem byla vcelku přesvědčená) a baby se odkládá do budoucna. Příští týden si tam zaskočím ještě znovu, aby zkontrolovali hormóny, ježto se, zdá se, příčím oné události a pořád “jsem těhotná”, tedy, co mé tělo tvrdí samo sobě.
Proplakala jsem pár dnů, teď už se cítím tak nějak srovnaná, ačkoliv jakákoliv zmínka o potratech mně pořád nutí k slzám; aspoň už se můžu podívat na těhule okolí a novorozená miminka bez zášti. Snad se depka nevrátí, jak vyhrožuje brožurka, kterou jsem byla obdarována po tom, co ze mně vysáli trochu krve, pojmenovaná “We are sorry about your miscarriage” a je nacpaná informacemi o tom, jak se matka po ztrátě těhu cítí, kam zavolat, ke komu jak mluvit a podobné. Tvrdí, že stejně jako postpartum depression se depka z potratu může dostavit i několik týdnů a měsíců po tom, co se tak událo. To se mi opravdu nehodí.
Na cestě z nemocnice k mému GP s dopisem z RVI o mém současném stavu (nacpala jsem jim na recepci i můj Maternity Record, jakožto nikoliv validní a “co s tím mám já dělat”) jsem zaskočila do jedné z privátních školek, a ejhle, alespoň tam se mi poštěstilo – na Dori vyšlo (konečně) volné místo, a nemusí se platit. nastoupí 19. dubna, den před jejími 4tými narozeninami, a vypadá, že se jí to bude líbit; když jsme ze staré viktoriánské budovy odcházely, brečela jak kdyby jí údy rvali, že chce “back děti”. Třikrát týdně od 9 ráno do 1 odpoledne bude mít společnost. Uznali nás na vegetariánskou dietu a angličtinu jako první jazyk, neb česky ani arabsky tam nemluví. Tak snad bude Dori v pohodě. Mně tak vyvstávají 3 dny v týdnu “volné”, na pobíhání (rozuměj, jogging) či fotografování či co se normálně s potomčetem po boku prostě zorganizovat nedá (nebo je jinak vyčerpávající).
Přemýšlím také o novém designu tady, ale Bůh ví, co se vyvrbí. Mám tenhle ráda, ale momentální změna v životě se mi chce reflektovat i na blogu změnou layoutu. Uvidíme.

podpis

Quick Quote

“Whatever you give to a woman, she will make it greater. If you give her sperm, she’ll give you a baby. If you give her a house, she’ll give you a home. If you give her groceries, she’ll give you a meal.. If you give her a smile, she’ll give you her heart. She multiplies and enlarges whatever is given to her.. So, if you give her any crap, be ready to receive a ton of shit!”
~Anonymous
Credit for this goes to Ivet Jawharah on FB, and her status message, lol

podpis