Photo

I Don’t Feel Like Writing…

… these days I prefer to picture the world around me instead of describing it.
Though… not even that is much successful.
So here I bestow upon you my latest worthless snapshot of everyday life of mine, my family and these things around. Brushing the teeth. Wouldn’t figure that out, would you?

Dori

I finished the most upseting game in history, Mirror’s Edge. First person action-adventure, running on the roofs of skyscrapers and generally sickening heights (and I don’t really suffer from sickness of heights), ambush disarming of S.W.A.T. team members trying to shoot you down while jumping from rooftop to rooftop, kicking anti-riot police into faces and feeling like monkey once again (Assassin’s Creed is more monkey-like in this matter, I’m telling you). I finished it with big relief and kind of sadness too. Too short. Love and hate relationship to it. As most of the players who tried to play this EA / Dice creation. Often rage-quitting after being unable to jump from one narrow AC shaft to another, or being repeatedly sent to bite the dust after running into way too many gun-holding persons who don’t hesitate to use them. Actually, I bet my shoes they enjoy it.
Anyways, nothing much happening now. Calm days, thank God for that. The snow melted in most of the places and the life tempo of N’Castle is slowly restoring back to normal.
I have about three weeks to prepare myself and Dori for a visit in Czech, during February. Feels a bit unreal still.
Nah, as I said. Not much in a writing mood, so I’m off to snapshotting again.
Or playing Mirror’s Edge in Hard Mode. Heh. No way. I would kill myself after few tries.

podpis

Read More

And It Keeps On Snowing

Dori

It keeps on snowing throughout the nights, today at 4 am I was woken up by hails knocking on the window, yeah, hails. In Czech hailing is more common during the summer storms, here it seems to come together with the snow, sometimes falling soft and cute snowflakes and sometimes hails which could be pretty painy on the head.
Because we really weren’t prepared for the snow coming we don’t have any good winter shoes, and we – at least me and Dori – are using sporting shoes suitable for jogging, not diving into the snow, we don’t get much outting right now.
I solved Dori’s wet feet problem by putting shopping bags into her shoes though :-P. Works for the short time of roaming on the rear-yeard, and when the snow is really high, we just try to avoid going out. Works most of the time.

Read More

Jak jsme neukradly sáně

Newcastle … přežívá.
Sníh, překvapivší veškerou populaci na místě zhruba před 14ti dny, se stále velmi tvrdohlavě drží a odolává i občasnému dešti, když se oteplí na 5°C; ovšem ano, pravda, takové teplo vydrží jen moment a opětovně padne k nule či pod ni, a z ulic N’Castlu se stává jeden velký, nechutně lesklý zimní stadión. Problém je ovšem v tom, že tady na to nejsme zvyklí a sůl, štěrk ani rolby a podobné vynálezy mrazivému počasí vzdorující tu nemáme, tudíž celé několikasettisícové (v případě, že počítáme i předměstí pak několikamilionové) město prostě ustrnulo v pohybu. Kdyby nebyla zima, ale horko, lidu- a vozu-prázdnými ulicemi by poletovala klubka roští z pouště, jako v těch starých westerňácích. Horko není, poletuje pouze sníh a sem tam uklouznuvší chodec, jenž neuvyklý ledu nevybavil se bruslemi a na ulici lesklé jak sklo sebou nepřekvapivě neelegantně žuchnul. Bác.
Nebyl by to živý kapitalismus, aby se především indické obchody neadaptovaly a z Norska nezačaly dovážet sáně a boby, a místo parků teď jsou jen kopce užívané euforickými rodinami udupávajícími již beztak nebezpečnou cestu o něco víc (nu což, o pár zlomenin víc – bác), všichni vybaveni ještě plastem páchnoucími novotou zářícími – především královsky modrými – bobami. Kdo nemá peníze či nervy investovat do novoty, která nemá jistého trvání, používá rozložené krabice a dřevo, případně si nějaká ta pohybovadla sami vyrábí (vždyť dle taxikáře, který nás před dvěma lety vezl z letiště, v N’Castlu nesněžilo dobrých patnáct let, tedy, co se sněhu a trvanlivosti týče; většinou v zimě sněží tak tři dny, normálně, zbytek jen prší a prší a prší.)
Děcka jsou především nadšená, je zábava, to co znají z televize se stalo skutečností, a krom toho, občas se, tu a tam, zavře škola nebo nejede autobus, protože to prostě klouže a je všeobecně klemra.
Nadšení přejde, až všem přijde účet za topivo.

Read More

Z čeho mám mít větší obavy?

Doubravka stále, ve třech a půl letech, nemluví. Tedy, mluví a komunikuje, ale nikoliv v rámci standartů – zapomeňme na tabulky, ona prostě nemluví ani v rámci toho, co se běžně nazývá selským rozumem. Ví slovíčka, leč její slovník je omezený i přes snahu pouštět vzdělávací programy a společné čtení pohádek a básniček a vyrábění osobního obrázkového slovníku (doporučuju vyzkoušet, našli jsme tak využití pro mnoho katalogů a letáků, prostě se vystřihne předmět, jídlo, oblečení, cokoliv, co se dá pojmenovat, nalepí se to do sešitu tomu věnovaného a k tomu se tiskacím písmem napíše, jak se tomu říká. My to vedeme ve třech jazycích pod sebou, ale funguje to stále!)
Sice moc není fanouškem vět a celkově vznešené konverzace (které by tedy rozuměl někdo zvenčí), zato umí počítat a chce si s námi neustále počítat věci. One, two, three and go! Na prstech sama o sobě napočítá i se správným ukazovaním do deseti. Umí správně přečíst čísla do deseti. Ano, vím, je to pouze do deseti, ale také má stále pouhé tři roky.
Sama od sebe také dělá takzvané “impressions”, kdy pomocí těla zobrazuje různé věci včetně čísel. Tři? Ruce před sebe jedna pod druhou a jedna noha pod nimi. Jedna? Stojí jako šipka. Šest? Zkříží nohy do bubliny a ohne ruku nad hlavou. Pět? Ruce před sebe a pořádně vyboulit bříško s nohama ohnutýma v koleni za sebe. Nikdo jí to nikdy neukázal, přišla na to sama. Do školky pořád ještě nechodí, neboť se otevírají až po zimní přestávce.
A to mně děsí.

Read More

Bad Behavior has blocked 122 access attempts in the last 7 days.