From Czech

So Much Snow! And No Snowmen Around.

Snow is everywhere.
It’s a heavy white blanket covering all the area we are in, and it doesn’t take it easy on the human race. It’s cold and omnipresent and still falling from above. It makes the walking a small challange and driving a car a bigger risk.
It makes the children happy and all elderly horrified; it brings joy and broken bones.
It’s here and doesn’t go away!

Snow

podpis

Can a Plane Make a Wheelie?

Can it?
I had that question in my mind when landing in Prague, snowing, hazy weather and freezing – black ice, perhaps? And the pilot approaching the runway in swingy style, like dancing with the aircraft, left wing up, right wing up, left wing up, right wing up. We eventually landed without digging a wing into the dust and without trying to make a wheelie with the airbus (don’t tell me it can’t happen!) but i had to swallow my guts for that. Even Dori was more of a hero. I blame hubby, it’s so his fault. He has shown me too many plane crashes. Definitely his fault.
Now we are in the freezing Czechmoravian Highlands, minus 8 degrees and snow everywhere, I swear, half a meter all around. And still snowing, occassionaly. Let’s make some iglooes!

Poslední…

…dny v Čechách, to je dnes a část zítřka. Zítra večer odlétáme zpět domů, do Newcastlu, kde nás čeká měsíc neopečovávaný byt s odmraženou ledničkou, kterou manžel zaponměl otevřít předtím, než ji vytrhnul ze zásuvky… (= bude veselo).
Aboody odlétá už dnes večer z Kuwait City a v Newcastlu přistane zítra po poledni; já jsem jen ráda, že let dcerky a mně bude o mnoho kratší. Ačkoliv, létat v noci, to bude legrace sama o sobě, s unavenou ratolestí, která se v posledním měsíci divokým chováním přiblížila dětičkám z Dr. Phila… potřebuje tu příslovečnou mužskou ruku už, nejsem dobrý tatínek. :)
Z ČR odlétáme jako vždy, s rozpolcenými pocity, stesk po rodině, ale úleva, že zas budeme ve svém, po svém, bez bitek o jídelníček a šatník.
Já podnikla poslední nálet na obchod, koupila si běhací soupravu a botasky (ještě je tu mise přesvědčování, že věci jsou natolik plandavé, aby mi ostatní chlpai nekoukali na zadek, když kolem nich náhodou proběhnu), sukni, nějaká trika, prostě po dvou letech trošku vybavila šatník, když už se mi všechno rozpadá. Já totiž nakupování normálně ráda opravdu nemám a obzvlášť zkoušení se snažím vyhýbat, co to dá.
Jen doufám, že se mi to všechno vejde do kiláže, neb taška už teď poněkud praská ve švech. Nerada bych připlácela 25 liber za každé kilo přes…
Až děda sebere dítko a vyrazí s ní na kolo, doběhnu jen do místní knihovny vytisknout si letenku a dotisknout si podruhé smlouvu o mlčenlivosti, snad to už teď dojde….

Jak cekání na Godota…

… je čekání na datum, kdy opustíme s Doubravkou ČR a vydáme se zpět k neumětelům (rozuměj, UK).
Neboť pořád nevíme, jestli můj předrahý prošel u zkoušek za semestr nebo ne, a marně čekáme na odpověď emailem od jakéhosi prázdninujícího se profesora, lépěji pak řečeno Hlavního vedoucího studijního programu, na kterém je Drahý Manžel přihlášen (za hříšné tisíce liber per semestr, ale co, dokud nepropadá, platí mu výdaje na školné práce, která ho na studia inženýrská poslala).
Písemně sdělené výsledky se záhadně liší od publikovaných na webu školy, a po telefonu mu nic nesdělí. Chtějí ho osobně, v Británii. Těžko si odskočit po obědě z domu, že; možná, kdyby to nebylo několik tisíc kilometrů z ruky, pak by to, opravdu možná, vcelku šlo.
Leč nevíme dne, ani hodiny.
Dnes Aboody vyrazil na nákupy, pořídit mi nový notebook jako náhradu za ten starý, kterému jsem úspěšně uklohnila grafiku, jež integrovaně pokazila pokusy o její výměnu; a také (konečně) snubní prstýnek, který nemám, na svatbě jsem nedostala (nechcete alespoň muziku? – optala se stručností obřadu zjevně zmatená zástupkyně matriky, a na zápornou odpověď si povzdychla, že to tedy bude rychlé) a dosud se mi vyhýbal.
Mám o něm totiž vcelku konkrétní představu, a tím to nedělám drahému příliš lehké. Já a kytičky. Musím je mít i na snubním prstýnku. Jaký sežene nakonec, uvidím, jen tiše doufám, že nic okázalého a předraženého, jak jsem ho několikrát upozornila, a jak jsem několikrát byla šušnuta zpět.
Dále musí povyřídit věci okolo víz a islámského sňatku v Kuvajtu, jakožto i letenky zpět, a tak dále, a tak dále, není toho až tolik, ale také toho není málo.
A někdy se to vleče jak žvejkačka.

Squishy

So we got out personal Jinn.
According to my husband it’s a female, possessive kind, and rather annoying.
I didn’t believe in her and found it maybe a bit stress relieving for Aboody, but under the light of recent happenings I eventually agreed on calling our new Jinn Squishy. ‘Coz she keeps on squashing us, heh.
According to Islamic teachings Jinns are creatures made from fire, unlike mud-made humans, and were residing on Earth before we did; and they still live here together with us, but for us invisible, as they’re different kind of being, different dimension, we might say.
Even Shaytan – devil – the ruler of Hell, is a Jinn. He was the most religious one from all the creatures, but refused to bow to mud-made humans thinking that fire is better and superior, and got chased off his … let’s say prominent… position on the Earth. He promised though to prove that humans are worse sinners than Jinns were.
So we got our personal Jinn now; she is putting difficulties in our way and spoiling everything, even a simple communication through MSN, as I’m in Czech now and my husband is in Kuwait, both thousands of kilometres away from each other; hoping to have at least the talk through messenger – but not even that is wished to us.
Ok, I take it more as a joke than really seriously, because I don’t believe Jinns could do so much things, not over spoiling thoughts and putting wrong ideas in the head, maybe. But, oh well, I’m still a noob, in the club only for several years, about … 9, 10 maybe. What is it against a born Muslim, who doesn’t doubt the spoiling tries of possessive female Jinns.
(But I still think the guy who told this to my husband should smoke less hashish. I mean, Jinns, OK; but knowing the sex and kind? That’s a lot of particular stuff, right? Too much, one might say.)

The Goo’ Ol’ Times

Although I don’t have any access to any decent PC now, namely my own notebook, I still do like to take pictures on my camera; all the taken photographs are still on my memory card and have to wait for me to come back to N’Castle – but it will be, in the end, unexpectedly soon.
I didn’t wanna let slip away one photo opportunity these days: we own an old, far more than 100 years old, house in the same town we live now, and the old house is left empty already many years; nearly twenty now.
We used to live there for a short while, I mean we as our current, recent family; I have some memories tied to the place still. But before us, long time ago, there was living the previous part of our family, my dad, my grandmother, even grand-grandparents.
And the house was left alone those nearly twenty years ago, in the same state we used to be there; there are books, furniture full of clothing, dinnerware, in the bathroom is even left old shaving stuff and a toothbrush; it looks a bit like left after some kind of disaster, surprisingly full of all the personal stuff, like if a war or earthquake or something came and the people in had to leave in a big hurry, letting everything rot behind.
But nothing happened, really, we just moved few tens of metres away, not even in kilometres. From the windows facing south west we can without problems see the old shack.
So I took my chance to try the 50mm lens in there, since last time I had only a telephoto one; and I went those few tens of meters to the old, wet building – if statics came across it, they would probably order us to tear it down.
But they didn’t and the house is still standing, as left in 1990′.