From Britain

… And Fall Came

So, fall is back to England, cold nights on program, heater on (and gas bill up);
few photo oportunities for amaterous me, of course, just in case I win the fight with my laziness to kick myself out with camera and Dori and hunt for some nice pictures… at least nice for me.

The Last Bud


Hope you will like it as I do… can’t get myself taking good pictures recently, not much in the mood for it, and when I am, they come out strange anyways @_@ ….

Kiss the Rain

Kiss! Kiss!

Kissing the rain is a new discipline of ours. Well… actually, it just sounds like a cool name for an article and the face Dori makes is not a kiss but eventually disgusted face on my camera (“Oh mother, I didn’t hit puberty yet and you already gotta embarrass me?”).
So, no kissing of the rain, although it was partially rainy… the beautiful days went slowly away and the classic hazy, cloudy days of England came back. I call them “the chimney days” and quite understand the need of Englishmen having a chimney in every main room. Considering the amount of those inhospitable days in a year, I would love to lit a fire in our fake fireplaces and just enjoy the dancing flames and warmth coming out of it; with ours I can only take a lighter and lit a fire too, but in the gas heater the chimney contains. And that doesn’t sound romantic at all!

New Life in a New Country with a New Man

September 2007, UK, Newcastle Upon Tyne

I don’t quite recall all the hustle after the Jet landed.
Getting out of the plane, laying my foot for the first time in our new hometown, getting our stuff from the airport to the cab. We all were so incredibly tired. And all the people with that heavy accent, which makes my life miserable up until these days.
The hotel we reserved few days before arrival to UK came out to be cosy and nice, although on a busy street, but so much out of hand when it came to going to Northumbria University and looking for a flat around it’s vicinity.
Gateshead is not close to any university, not by feet, which was the only mean of transport for us most of the time (exception was starving, tired and lost in city, than we got a cab).
English breakfast, dinner mostly pizza from Pizza Hut on the other side of street, sometimes order from the hotel kitchen, which wasn’t cheap. My first and last time having Fish&Chips. Hubby doesn’t like it. At all.
We had a 14 day reservation of a small room with one small window and really strange kind of heater, which we didn’t much figure out how to make it work properly (it seemed to work only in the evening and night and let us freeze during the morning and evening, really practical).
We were together in strange country surrounded by circumstances and people we didn’t know. It was so stressful for me, I can’t even imagine, how much pressure it was for poor Aboody, who had to start to attend school, look for flat and to add some spice, the month of Ramadan came about 5 days after our arrival. We were still in the hotel and the days in northern England were so long in September, that he seemed to get almost transparent from hunger sometimes. And certainly not pleasant and cuddly all the time – who would blame him.

Health Visitor

Včera k večeru mi zavolala moje zdravotnická skupina (Falcon Medical Group), že zkontrolují Dorinku. Má tři roky, novou registraci u doktora, tak to je jasné.
Dnes v deset hodin dopoledne přišla příjemná dáma, tzv. Health Visitor, což je něco jako podomní sestřička. Tyto sestry kontrolují domácnosti s malými dětmi, většinou do pěti let, na pravidelné bázi, pokud to rodina potřebuje, či jen po zavolání, když někdo z rodiny potřebuje poradit.
Falcon Medical Group má Health Visitorů několik, spolu s Nursery Nurse, a dvakrát týdně pořádá i dětskou kliniku Well Baby Clinic, kam můžou rodiče děťátko přitáhnout, pokud mají starosti a přitom nechtějí FMG zatěžovat rezervací míst pro pacienty, kteří potřebují ošetřit, nikoliv poradit. Město Newcastle pak ještě zdarma poskytuje veškeré bezpečnostní zařízení do bytů a domů s dětmi do 2 let, jako ohrádky na schody, chrániče zásuvek (ačkoliv nechat se elektrizovat britskou zásuvkou je mnohem těžší než středoevropskou, díky odlišnému tvaru), požární alarmy a další, pokud si o ně rodina zažádá – my žádat nemusíme, neb finančně spadáme do té impotentní skupiny, tudíž by nám to poskytli i bez ohlašování.
Health Visitor strávila v našem neuklizeném bytě něco přes hodinu, tázala se na vše možné, přes čistě zdravotní pozadí mé dcery po zkoumání vztahů v naší rodině a psychiku Dori. K našemu štěstí naznala, že Dori je v pohodě, odpovídá vývojem věku a zaúkolovala jinou sestru, aby Dorku zaregistrovala na září do nějaké školky, která je zadarmo (tyto jsou většinou provozované právě sestrami z různých zdravotních středisek, a od 3 let věku ve školním roce). Dorku tak čeká v září první školka, snad se jí to bude líbit.
Paní se pak obrátila na mne, a prohlásila, že můj sociální život je na tom narozdíl od Dorky prachmizerně, a že také zaúkoluje sestru, aby mi pomohla se socializovat s okolím a najít si zde přátele.
Během několika příštích dnů tak obdržím telefonát od Nursery Nurse, že mi jde pomoci se seznamovat s lidmi z okolí… :)))

Honey, I Always Want to Order Out

Today I was roaming around the flat, randomly checking the freezer of our fridge, thinking what should I do for dinner. I suffer from this a lot, the I-can’t-really-decide-what’s-for-dinner syndrome; and I try to move the unbelievably hard and complicated decision on my husband, insanely insisting that he has to decide, not me, because I just wanna fulfill his mighty wish, of course. Sometimes I am successful, mostly not, as it seems that this illness is widely spreading in our family and affecting our everyday (dinner) life.
When I come with this inevitable question, “What do you want for dinner, love?”, my clever husband sees through my brain up to the neighbour’s window and replies without moving an inch of his calm face: “Do you want to order out?”
What can I say? Honey, I always want to order out. There’s no moment in my life when I will prefer spending hour and more of making a family dinner over sitting lazily on the sofa and waiting for other people to do my work.
But sometimes I am nice and I say, “No, I don’t really feel like ordering out,” although it’s most likely meaning: “Yes, I would love to do so, but I have to look as a nice housewife, hence I’m gonna cook.”
I don’t have any particular reason not to cook anyways, so I ran out of excuses right before I got any to use; I’m just incredibly appreciating any moment I don’t really need to move a muscle.

S jestřábníkem pro dávky státní sociální podpory

Jednou týdně zdarma vycházející Chronicle Extra občas obsahuje články, které mně pobaví a zároveň i těší. V dnešním vydání mne zaujaly zprávy dvě; jedna o jestřábníkovi na Haymarket bus terminal, druhá o speciálním týmu vznikajícím za účelem motivovat občany města, kteří mají nárok na všeliké sociální dávky, aby svůj nárok uplatnili.
Haymarketský autobusový terminál trpí nevídanou populací holubů, kteří zde hledají přístřeší před nehostiným severoanglickým přímořským větrem, a také snadné all-inclusive občerstvení, neboť lidé nejen pohazují zbytky jídla všude okolo, ale občas také záměrně opeřené obyvatele krmí. Navzdory několika srdnatým jedincům, kteří holubi rádi mají, většina cestujících přes Haymarket holuby nevítá, neb jsou otravní, drzí, zaneřáďují místo a také jsou přenašečí mnoha nemocí.
Město se tedy hrdinně chopilo problému předestřeného občany a pokusilo se ptáky vyděsit pomocí umělých soch sov; holubi se však oklamat nedali a naopak u sovích sousoší začali hledat útočiště, neb ostatní ptáci se sov skutečně báli a tak jim alespoň přestali chodit na drobky.
Druhý pokus se však vydařil, a tak nyní kdokoliv, kdo prochází Haymarketem, může se pokochat pohledem na dravce kroužící v prostoru terminálu. Jedná se o jestřába a orla, kteří spolu s jejich majitelem na místě tráví několik hodin denně, a to po několik příštích měsíců. Nenásilná cesta, jak se holubí populace na daném místě zbavit, a to i s pobavením projíždějících cestujících, kteří nemusí na hrad, aby viděli jestřábníka a jeho chovance v akci.
Co se týče sociálních dávek a města Newcastle, z posledních průzkumů vyplynulo, že v celé Británii končí ve státní kase 1,7 bilionu liber pro slevu na dani a 2,5 bilionu liber určených pro penze; v samotném Newcastlu se pak jedná o zhruba £17,5 milionu na obou typech dávek. Naše město se tedy rozhodlo, že to takhle nepůjde, a formuje speciální tým, který bude mít za úkol jedinou věc – povzbuzovat rodiny, které na dávky nárok mají, aby jej uplatnili. Sir Jeremy Beecham věří, že pokud se podaří povzbudit občany k odebírání dávek, na něž mají nárok, poznají to především rodiny s nízkými příjmy, kterým se tak výrazně zvýší tržní síla a oživí tím místní ekonomiku. Sir Beecham si za svůj úkol stanovil zformování skupiny pracovníků, kteří lidem pomůžou uplatnit nárok na to, co je právem jejich, a to obzvlášť nyní, v době ekonomické recese.
Já sama mám nárok na nemalý příspěvek na bydlení (home benefit), který by naší peněženku obohatil o stovky liber měsíčně, ale nárok jsem neuplatnila. Možná bych měla dříve, než mě přijde povzbudit skupinka městských úředníků přímo k našim dveřím.
Alespoň mi ty dávky ale dát chtějí, ne jako v Čechách, kde se mne snažili oholit o vše možné. (“A máte koberec? Televizi? Mobilní telefon?!”)