From Britain

O příliš krátkých gatích

Když jsme poprvé přiletěli do Anglie, jedna z prvních věcí, které mne doslova praštily do očí (kromě mnohem větší průměrné hmotnosti místních žen v porovnání s ČR), byly krátké kalhoty.
Tedy. Na ulicích se dá potkat móda všeliká, někdy čistě “vzal jsem, co mi do ruky padlo při cestě ke dveřím”, jindy “vypadám, jako když jsem vzal, co mi do ruky padlo při cestě ke dveřím, ale ve skutečnosti je to pečlivě promyšlený look”, a často prostě a jednoduše elegantní čí udržované lidi, a to všech věkových kategorií. Musím říct, že babiček s šátkem a nevalným ošacením jsem tu za tři roky potkala tak … tři. Naopak většinou jsou seniorky velmi upravené, namydlené, čisťounké a voňavé, s (většinou) decentním makeupem, udržovaným a nažehleným kostýmkem i podpatky. Jeden kulturní šok za mnou – senioři nejsou agresivní, pomlouvační a rozhodně vás košíkem v supermarketu nepřetáhnou, právě naopak, většinou mi nabízejí své místo s úsměvem, neb mám dítko (které je ovšem ukázněné). Já tedy nejsem z těch, kteří by pomlouvali seniory v Čechách, to ne. Jen tedy, opravdu, ať už je to dlouhodobých efektem let minulých v obou zemích, či prostě jinou mentalitou, staří lidé v Anglii jsou osobnostně mnohem příjemnější, komunikativnější a jednu dobu jsem si říkala, že bych si klidně i našla nějakou dámu v letech a dělala jí jednou za čas společnost.
Ze široka do ztracena, pointou je, že všichni tito elegantně oblečení lidé mají jedno společné – ty příšerně krátké nohavice u kalhot, co nosí.
Jakožto někoho, kdo doslova miluje tahat gatě po zemi, mě to sice ne zrovna iritovalo, ale rozhodně vyrušovalo. Proč by, proboha, někdo tak elegantní jako tato slečna, paní, pán či student, kazil svůj dojem něčím tak příšerným, jako jsou nohavice v nedostatečné délce? V hloubce hlavy zakotvená pravidla pro správné délky rukávů, nohavic, švů u sak a dalšího, která ve mne zůstala i po opuštění pozice asistenky v jednom z top pražských obchodů s luxusními obleky pro bohaté pány, se tomuto všudypřítomnému fenoménu ze srdce divila. Proč, proboha, proč?
A pak… pak jsem na to přišla.
Newcastle mne naučil.
Neb v mé skříni byly jen věci dovezené z Čech, tudíž “správně dlouhé”, neměla jsem jiného výběru, než nosit pouze toho.
A přišlo to, čemu se zde říká normální počasí. Rozuměj, v zimě prší šest dnů ze sedmi, v létě pět… čtyři tak v červenci, ze sedmi. Krátké nohavice tak nabývají plně nového rozměru – vše co je méně než dva centimetry nad zemí se totiž automaticky stává jednou velkou a ochotnou houbou, a dojít z obchodu domů v dešti či krátce po něm s mojí navyklou délkou oblečení znamenalo jediné; že u domovních dveří jsem měla jisté po kolena mokré gatě. Nepříjemné, studené a nemocí hrozící.
Krátkost má svůj účel, tedy aspoň v severní Británii. A kromě toho, čistě antropologický poznatek – poměr délky trupu k nohám je u Anglosaxonů jiný, než u Slovanů. Tudíž přišlo i na zjištění, že anglická konfekce je tak nějak přirozeně kratší, než ta pro Čechy vyráběná. Kalhoty s tím samým obvodem pasu jsem porovnala s českými a hle, jsou o dobrých pět centimetrů kratší.
Musím říct, stále se v kalhotech nedotýkajících země cítím tak trošku směšně. Tak nějak… geeky. Nu, alespoň už nejsem chodící zvlhčovač vzduchu, že?

podpis

Read More

Porodně asistenční

Paní Noreen, či lépe Mrs. Noreen Dlouhé-skotské-příjmení-co-si-nepamatuju, midwife, byla definitivně hladová, soudě dle zvuků, jež její útroby vydávaly na její návštěvě našeho bytu. Nabídla jsem jí snack i pití, obojí odmítla, tudíž na mne její případná smrt hladem nepadá – rozhodně jí to tedy nepřeju, je to pohodová a usměvavá dáma, stejně zmatená o řazení etnické příslušnosti pacientů jako já, neb na každém formuláři k vyplnění je Česko někde jinde. Během jedné registrace jsem se tak stala Evropankou jižní, severní, jinou i centrální, a jeden formulář Česko zařadil velmi logicky po boku Albánie (máme přeci toliko společného). S etnikem manžela problém nemají, valnou většinou je prostě “to další bílé maso”, plus jeden list ho dokonce popsal jakožto Blízkovýchodního. Hurá! Už jsme i na mapě. Tedy, etnické.
Vyptala se mne na adresy, ono etnikum, víru, diety, psychické problémy a zdravotní i jinou historii, což nám zabralo necelou hodinu sepsat; vycucla mi čtyři baňky krve (z toho se vzpamatovávám ještě teď, dvě hodiny poté, se značnou dávkou tekutin a cukru v krvi ve snaze vzít si ten litr červené zpět) a nechala mě na záchodě s velmi úzkou lahvičkou na moč – ženy ví, jak úzké tyhle lahvinky můžou být…
Odešla o něco hladovější po tom, co mi zabookovala sken na RVI*, bude měření alienka, kombinovaný test na Downa a větší abnormality, srdeční, spinální a další, o kterých snad lepší nevědět, neb by se jedna těhotná spíš zcvokla, kdyby všechno věděla.
Tak povinně držet pěsti, aby se nic nepotento, protože já opravdu nemám nervy na potento.
*Royal Victoria Infirmary

podpis

Read More

I Know, I Know…

Big gap in posts.
I just didn’t feel like writing anything. Maybe because I needed a bit of time to recover from the miscarriage; maybe because I found out I’m pregnant again, at this moment nearly 10 weeks, and started to randomly freak out about another miscarriage coming – alhamdulilah up to this point baby seems to be ok, though I am having not really pleasant time with my third pregnancy. Not counting the morning sickness or belly aches or migraines or sleeping like a polar bear… counting the fact that since 4 weeks of this pregnancy I keep on bleeding till this point and my awesome doctor refused to deal with it. Being in Britain and pregnant turned into a little nightmare and my last weeks in here kind of float around, though I had plenty of plans for outing, but adviced from Czech and kind of from my own healthy reasoning I decided to get plenty of rest till the risky first trimester passes by and I will be – at least partially – more on the safe side.
It once again disrupted my plans for going to Czech for summer till we move to Kuwait, because in the current situation it doesn’t seem to be much wise to travel here and there. So it seems I won’t see Czech neither my parents for many months, maybe years, if the baby comes… Put together with my stress from unreasonable doubts about successfully delivering a healthy baby, moving to another, totally foreign and unknown and very hot country, and people walking through our flat with reality agents, it doesn’t make me much successful blogger – and I don’t think pleasant to read neither.

podpis

Read More

Being Stubborn Might Be the Right Way

My poor husband.
Working his all free time off on his final year project for the university graduation, spending every single day at Uni (yes, including all weekends), he created a piece of work after several months of working on it and submitted it to his moderator – and whoops, moderator prefers to cook people in their own juice and rejects those long weeks of studies and writing and work. Hubby came home recently (after finally finishing up his project and happily having one … wait not even one – free day) all sad and grumpy and overally unbearable, saying that his supervisor rejected it for it’s grammar. Nice thing to pick on on a foreign student, that is.
(Un)fortunatley being psychically and spiritually exhausted, my hubby decided to go with his head against the wall and actually printed and submitted the work despite the supervisor’s judgement, and now we both are hoping that if it doesn’t go well with him, the two other moderators behind his butt will correct the doctor and put a good mark on it – and won’t pick on non-present proper royal English…

Read More

Good Bye, Baby

Prohlídka v Royal Victoria Infirmary na Early Pregnancy Unit potvrdila moji obavu (o které jsem byla vcelku přesvědčená) a baby se odkládá do budoucna. Příští týden si tam zaskočím ještě znovu, aby zkontrolovali hormóny, ježto se, zdá se, příčím oné události a pořád “jsem těhotná”, tedy, co mé tělo tvrdí samo sobě.
Proplakala jsem pár dnů, teď už se cítím tak nějak srovnaná, ačkoliv jakákoliv zmínka o potratech mně pořád nutí k slzám; aspoň už se můžu podívat na těhule okolí a novorozená miminka bez zášti. Snad se depka nevrátí, jak vyhrožuje brožurka, kterou jsem byla obdarována po tom, co ze mně vysáli trochu krve, pojmenovaná “We are sorry about your miscarriage” a je nacpaná informacemi o tom, jak se matka po ztrátě těhu cítí, kam zavolat, ke komu jak mluvit a podobné. Tvrdí, že stejně jako postpartum depression se depka z potratu může dostavit i několik týdnů a měsíců po tom, co se tak událo. To se mi opravdu nehodí.
Na cestě z nemocnice k mému GP s dopisem z RVI o mém současném stavu (nacpala jsem jim na recepci i můj Maternity Record, jakožto nikoliv validní a “co s tím mám já dělat”) jsem zaskočila do jedné z privátních školek, a ejhle, alespoň tam se mi poštěstilo – na Dori vyšlo (konečně) volné místo, a nemusí se platit. nastoupí 19. dubna, den před jejími 4tými narozeninami, a vypadá, že se jí to bude líbit; když jsme ze staré viktoriánské budovy odcházely, brečela jak kdyby jí údy rvali, že chce “back děti”. Třikrát týdně od 9 ráno do 1 odpoledne bude mít společnost. Uznali nás na vegetariánskou dietu a angličtinu jako první jazyk, neb česky ani arabsky tam nemluví. Tak snad bude Dori v pohodě. Mně tak vyvstávají 3 dny v týdnu “volné”, na pobíhání (rozuměj, jogging) či fotografování či co se normálně s potomčetem po boku prostě zorganizovat nedá (nebo je jinak vyčerpávající).
Přemýšlím také o novém designu tady, ale Bůh ví, co se vyvrbí. Mám tenhle ráda, ale momentální změna v životě se mi chce reflektovat i na blogu změnou layoutu. Uvidíme.

podpis

Read More

Jedno Anglii musím přiznat…

… vcelku brzo jsem se naučila slyšet na “Mrs. Firíza Čynóva”, což je velmi nelehce zkomolené mé skutečné (české) jméno. Ale slyším na něj! Tudíž když jsem dnes čekala v lékárně na vydání antibiotik a kyseliny listové, nemusel ubohý asistent křičet několikrát.
Těhu v Anglii bude zajímavá zkušenost z hlediska porovnávání péče, která se mi dostávala v ČR při prvním bříšku a té, co bude zde. Rozdílů bude, zdá se, mnoho, těžko soudit, jestli se to přikloní k negativní či pozitivní referenci, či pouze rozdílné.
Zatím jsem dle doktora v první polovině třetího měsíce, ale nebyl mi (zatím) nabídnut ultrazvuk ani udělán krevní test; prý je to práce midwife (porodní báby), která mne sama kontaktuje a navštíví doma. Pošťouchal pupek, změřil tlak, zakázal pojídat plesnivé sýry, paštiky a vařená vejce a do ruky mi předal složku papírů, z poloviny letáků o kouření a alkoholu během těhotenství, jež se mne netýkají, rozvrh kontrol a testů během těhu (všeho všudy 9 včetně porodu, ultrazvuk dvakrát za celé těhu), z druhé poloviny můj “Maternity Record”, což je v podstatě klasická lékařská složka, kterou si v ČR vede gynekolog, ale tady se o ni starají tři strany – já, porodní bába a praktický lékař (GP). Ano, žádná gynekologie na programu není, zdá se. Složka je plná papírů o genetickém původu matky a otce, a spoooousta lékařských papírů plus jedna “osobní” složka, za kterou očividně zodpovídám já; tedy za její vyplňování a udržování up-to-date. Mojí povinností je také brát tenhle fascikl s sebou při každé těhu-související návštěvě, ať již je to u GP, midwife, UZ.
Nějak jsem však pozapomněla svému GP sdělit, že nebudu rodit v Royal Victoria Infirmary (RVI tomu říkají), ale v Kuvajtu… Rád asi nebude.

podpis

Read More

Bad Behavior has blocked 131 access attempts in the last 7 days.