Crafting

Hookin’ in Barrens

Crocheting (along with some uncomplicated knitting, WoW and Sims) is my go to option when trying to relax a bit. It is not easy sometimes, as there are three kids trying their best not to let me do anything which doesn’t include them, but small projects work fine. Granny squares are great for that; or slow Ironman challenge in the games.
Sometimes I tend to crochet while playing; or watching movies. Sitting at the TV alone these days, with my husband enjoying himself in Europe while I grow slowly insane from my own children (did you ever try to wean a stubborn, hysterical two and a half year old with an Arabian temperament and Czech thick-headiness off a bottle without his cooperation? Grand recipe for a migraine induced by rather inhumane screams.).

I have a lot of squares in making, and than to be stitched together, into a hopefully a little handsome project, an easy pattern to memorize and rather quick to whip up.

Lets see if I can finish it before my getaway spouse comes home. Or if I’ll use my 2mm steel hook to commit a murder.

PS: Barrens his way.

Žvýkačkoidně

Neboli dlouze se mi táhnou tyto dny a týdny, jako pokaždé a snad i každé obřichatělé – člověk se nachází v permanentním stavu chtění a nechtění dalšího pitomka, tedy potomka; pohybuje se mezi touhou po posledních dnech klidu a spánku (slumber sice nemám, ale klidu je teď rozhodně víc, než bude za nedlouho), a touhou po tom již nebýt čímsi, co by Greenpeace nejraději odvalili zpět do oceánu a více neviděli (a to nezmiňuji ta záda, ta záda!).
Díky hormonům se také často ocitnu na pokraji hysterie a pláče, a slzím vskutku na cokoliv; od skutečné spánkové deprivace (nemělo by jeden a půl leté stvoření náhodou už spát normálně?!), přes dojemné scény u televize (nu, dojemné… koho dojímá šťastný konec Mickey Mouse Clubhouse…), až po totální nesmysle, jako například mastné nádobí, co bych měla umýt.
Naprosto příšerné období v tomto směru. I manžela jsem dneska vyděsila tak, že vynesl odpadky a umyl nádobí, něco, co naposledy udělal téměř pět let zpět.
A tak se snažím rozptýlit, většinou hákováním a splétáním přízí do všelijakých tvarů, patvarů a výtvorů, většinou, vcelku prozaicky, inspirovanými příchozím nespavcem.
Díky cílovým týdnům a komplikací s Marií pak ještě vyžadují v nemocnici týdenní návštěvy s ultrazvukem, takže také pořádná facka přes kapsu (většinou minimálně 35 dinárů), a to jsem ještě nezačala rodit, což bez komplikací a medikací, spolu s dvoudenním pobytem na soukromém ne-totálně-zákládním pokoji vyjde okolo sedmi set v New Mowasat Hospital. Teď už jen doufám, že ta veškerá politika, jíž se kasají na všelikých plakátech, nejsou jen žblepty, a oni skutečně jsou kojení podporující a vůbec, netypicky nekuvajtští, co se medikací, vedení porodu (ó, těch sedm hodin na zádech na posteli bylo něco…) a vůbec tak týče.

Advent na písku

Aneb jako každý jiný poslední čtyři léta.
I, možná ne. Tento rok jsem se rozhodla dovézt jako dárek pod neexistující stromek své rodiče, sem na poušť. Ať jednou také konečně vidí, jak se tu máme a jak tu žijeme. Trochu spálí ústa při tradičním jídle, jakožto lidé nezvyklí čemukoliv kořeněnému (a tady se přeci koření o sto šest!), vyfoukají tváře namísto v řezavém zimním větru a sněhu hezky na pláži při jemném vánku s vůní soli… to zní romanticky, dneska fujaví a písek lítá všude; ale hodlám předstírat i nadále příjemný vánek s mořskou vůní. Zní to, koneckonců, o něco líp. Vánoce v teplých krajinách. možná i ten umělý stromek někde vykutáme – navzdory tomu, že je Kuvajt islámská země, je tu vánoční výzdoby k mání do nebes. Blikátka a třpytítka, to je prostě místní. Umělé stromky a ozdoby, žádná rarita. I tchýně jeden má, a během Vánoc ho rozsvěcí. Ti muslimové, takoví extrémisté netolerantní… (Mám někde zazděnou fotku, ale hledat to v zálohách momentálně nehodlám.)
Já jsem konečně dokončila dečku pro Mariam, mezi Hello Kitty kabelkou na žádost švagrové, rozdělanými šatečkami č.2 pro (též) mimino, dekou, vakem na spaní a pončem pro Doubravku; a umotala za dnešní večer jakési crocsoidní pantufle pro malého jen tak z hlavy, aby mu nezábly palce u nohou, když je tu už třetí den zima. Považte, již třetí den pod patnáct stupňů! Už jsem ani nedoufala, neb zatím bylo stále okolo 22° přes den. Je čas vytáhnout svetry a bundy; a v mnoha případech entusiastických kuvajťanů péřovky, sněhule, UGGsy a vůbec šílenosti, co by se na poušti neměly prodávat. Jakože, kdy naposled viděl Kuvajt sníh?

Ale faktem zůstává, že ano, pokud je venku pod dvacet, mramorová podlaha tuze zebe, a jakože je tu klimatizace naprosto standartní výbavou bytů a domů, kamna ani topení nejsou. To se pak v obchodech kupují všeliká olejová a elektrická. My máme jedny olejovky (na celý byt), a většinou na krátkou zimu stačí; zbytek se prostě dohání svetry a dvojím párem ponožek. A horkými nápoji. Ve skutečných hrníčcích, ne těch arabských na jeden hlt a nic.
Jedna kamna ovšem asi letos stačit nebudou, pokud jedna z ložnic nechce ve svetrech a papučích i spát, tož jsem manžela vyštvala na nákup dodatečných; ani jsem se nezeptala, zda-li nějaká sehnal, neboť jsem mu ještě do ruky přidala jak trn protivné batole, takže při návratu z venku jsem se zajímala pouze o plíny, boty, a další mikromanagement okolo dětí, kompletně pryč z vesmíru dospělých.
Bulharské olejovky tu letí jako nejkvalitnější, prý. Nu, ty naše zatím slouží, tak třeba i ano. Ale v Kuvajtu Made in Europe, případně Made in USA, vždy znamená kvalitní a s větší cenou, a to i v případech, že tomu tak není. Platí se tu za původ. Jako všude jinde.
Pokud se tedy někdy dokopu k háčkování k prodeji či na zakázku, stačí někam přidat, že mé ručky jsou původem evropské, a hned bude o dinár či dva víc. Doufám. Člověk musí snít.
PS.: Ten zdánlivě nesouvisející obrázek pod dekou jsou moje první domácí rohlíky. Jen se jimi musím pochlubit, i když byly uklohněné z nutnosti (došlo nám veškeré pečivo i manželova ochota jít další nakoupit v daný moment).
Byly dobré. První den. Druhý byly blíže spíše tomuto. Míša ze mne holt nikdá nebude.

Panenková

Dcera tak dlouho okolo chodila, až mne nakonec umluvila na menší výtvor. Sama o tom ještě neví, má to jako překvapení na zítra; snad se jí zalíbí.
Dalo to, koneckonců, práce nad hlavu a šilhám ještě teď, jak malé to je – ani to neodsýpalo tak, jak jsem vzhledem k velikosti panenky doufala (má okolo 12ti cm, 5 palců v amerikánštině).
Také nemám pořádnou přízi na tak malý háček, takže je to trošku kostrbaté a místy ne uplně zvládnuté, ale což už, je to hračka a za chvíli to zničí. Pak ji zničím já. Dítě mé.




Též jsem dodělala šatečky, sandálky a čepec pro mimino skutečné velikosti, ale foto není, to až příště. V lepším světle, neboť zelená barva, jíž se chlubí, je v umělém světle jednoduše hnusná.

Háčkováním k lepší náladě a většímu břuchu

Alespoň dočasně.
Jsem zaháknutá jak ta příslovečná ryba; během posledních dnů nedám háček téměř z ruky. Háčkuju horem i dolem, vlevo i vpravo, a hlavně téměř celý den, samosebou s velkými přestávkami, neb rodinu pořád ještě krmit musím a byt občas poklidit jakbysmet – bo bychom tu byli pohřbení zaživa během několika málo dní. Pod vrstvou pouštního prachu, přepečlivě a strategicky rozmístěného rozdrobeného jídla a na zakázku vylínaných kočičích chlupů, tedy.
Čeština mi nejde, mluvím jí plynuleji, než momentálně píšu, neb v angličtině už i myslím a sním; tudíž se na papíře (obrazovce, v tomto případě, že ano), vyjadřuji přinejmenším kostrbatě a neohrabaně, jako čerstvě narozené slůně. Ta jsou neohrabaná, předpokládám.
Dokonce jsem si musela udělat tahák na tlačítkách, protože si pamatuju prdlajs, co se písmenek s diakritikou týče. Na tej klávesnici, to se rozumí.
Co se mého znovuobjeveného koníčku týče, zabavuje mne momentálně slušně, stále pracuji na dece pro naše letiště; ano, už víc než rok. To je tím batoletem, co mi to neustále odpárává, jak jinak. Lenost to není. Fakt!
Umotala jsem synátorovi svetr z měkkounké, nádherné a jestě dražší stoprocentní alpacy dovezené z Amériky, ale stojí naštěstí za to; kdyby mi neseděl tak akorát na ruku, nosila bych ho raděj já, než ten mrňavý nevděčník! Potřebuji na něj lepší knoflíky (na svetr!), ale to musím vyštvat manžela na nákup do Barakat a to by samo o sobě měla být snad i olympijská disciplína. On ty nákupy fakt nějak nedává. Vůbec.


Dále je momentálně work in progress dečka pro Mariam, naší neplánovaně očekávanou dceru č.2 (ale tedy, když to vezmu kolem a kolem, kterého potomka my jsme vlastně plánovali?); další jarňátko, očekávané někdy na začátku března… ani by mě to toliko nevzrušovalo, kdyby zatrolené batole už spalo samo o sobě a bez přestávek, takhle pravděpodobně zešílím ještě před koncem šestinedělí. Spánková deprivace je přeci rafinované mučení. Ale tak, aspoň si ty narozeniny budu pamatovat, zarezervovali jsme si hezky celé jaro. Březen, duben i květen. A že se v únoru nikam nepohrne, to se vsadím. Jako vždy, nejprve budu muset pořádně zvelrybovatět, než se naše děťátko uráčí.
Ještě se konečně sama se sebou dohodnout na dokončení a obháčkování oné deky do Mojžíšova koše (postýlka je stále zabraná, a za tři měsíce se asi neuvolní, ani nenaklonuje), a bude klid… toť, samosebou, jen na chvíli. Než vymyslím, co s tím duhovým mohérem a bavlnou z výprodeje, co se mi tu povalují po pokoji také. A ta divná, měkká umělina. Klubíčko velikosti dospělé hlavy… Ale s padesáti procentní slevou, no neber to! Něco se z toho eventuálně umotá.
Lepší mít, než-li nemít! (Klubka na háčkování, vážení. Nic jiného nemyslím.)
Omlouvám se za kostrbatý češtin i případné hrubky, ale psané slovo mi skutečně dělá trochu potíž, a to po pouhých sedmi letech v zahraničí. A k tomu těhotenská demence.

First Real Crochet

I’ve finally managed to crochet something of shape, colour and even representable to the world. I’ve followed a pattern for the soles of the shoes, but the rest is my own doing, and I am even quite satisfied with the result. Had to write it down on paper while crocheting, so I won’t forget the pattern for the second shoe after I finish the first one.



I just hope it will be in the right size for coming home from hospital with – inshallah – Abbas. (And pink version for the little girl my sister in law is expecting just few days after me.)