Author: Um Abbas

Happy Birthday To Me

So, I’m officialy 25 today. Still young, right?
Dear hubby brought me a yummy cake and prepared it as a surprise for me in the kitchen, leading me in there blind .. well, not folded, but with covered eyes. Sweet surprise and awesome hubby I got!
Unsettled, I’m still trying to find the right looks for the blog. Hard to decide! I want a minimalistic design, that’s the only lead Ive got for now. I’ve stuffed few of my photographs to rotate in the header; to make it a bit more ‘personal and mine’, so lets hope I’m gonna stick with this for a while, maybe?

podpis

Read More

Let It Snow!

It kept on snowing throughout the night and this is what we have woken up into. It actually managed to survive the whole day, and some a bit snow-crazy english people took slides and went to try to slide on the poor grass in the park; when it didn’t go well, they just moved on the actual path and nicely slided it till ice for all the normal people who wanted to walk and not on the grass… Newcastle seems to go quite mad whenever any snow appears as it is not much common in here (maximally few days during the winter), so when the snow actually lands, all the families and kids and youth flood out of the homes and head towards all possible parks, green and flat areas and try to slide down, no matter how short, bumpy and green the thing is. That’s some spirit! (But I hear the grass crying, though.)

Heaton under Snow, Newcastle Upon Tyne

Read More

I Was Good Today!

I donated a whole 1£ to charity. Ain’t that awesome? (Sarcasm alert.)
But seriously. I did. I bought charity sweets, which I had to suspiciously enquire about in first – “Does it really go to the hospital?” – and now I’m enjoying really goooooooooood toffees. Real ones! No Toffifee caramel thingy, but toothache causing sweetness of sugary sirup covered in snow white sugar. Yeah! Sugar with sugar. Good for my nerves :D
If you feel like donating to the same cause, here’s their website, feel free to donate one time or regularly. There’s a whole bunch of similar charities in UK, so sometimes it’s hard to decide to who you wanna donate monthly, of course, in case you do want to. We are getting many visits from many sides, Red Cross, Pets in Need for Vets, various children-help-based charities and so on. If we actually donated to everyone, who passes by our door, 1£ per month, we won’t be left with any money to live. So… Great Ormond Street Hospital it is, for today.

Read More

Stereotypně

Před nedávnem jsem se stala obětí krátkého hovoru s jednou z mých bývalých známých z ČR, jednou z těch, které mi ukázaly záda ve chvíli, kdy se dozvěděly o mém manželovi – tedy, ne o něm, jako spíše o jeho původu; slečna, říkejme jí Jana, krátce po vystudování vysoké školy, neschopná v krizi najít umístění vzdělání odpovídající a pracující tedy jako pokladní ve velkoobchodu, od posledka vcelku zahořklá na vlastní život, má sice stále problém s Aboodym, ale “nevadilo by jí, kdyby se dozvěděla něco zajímavého z mého života,” tudíž jsem jí bodře sdělila, že náš život nijak extrémně zajímavý ani výjimečný není, a že jsme vcelku taková normální rodinka. Janě to pravděpodobně nestačilo, ale co se dá dělat, já opravdu věřím, že jsme naprosto normální rodina (ano, máme občas specifické problémy, jako druhou manželku, ale koneckonců, milenka v Čechách se s tím dá vcelku srovnávat, jen by to znamenalo, že manžel přijde k manželce a začne jí domlouvat, ať mu najde hodnou a hezkou milenku; když se nad tím zamyslím, nebylo by to pěkné, vědět dopředu, dámy? :)).
Každopádně přišel na přetřes Janě prozatím neznámý problém, a to umístění potomka do školky.
Nám se to nepodařilo, nejbližší škola je v naší ulici, ale je také ověnčena mnoha trofejemi a vynikající pověstí, tudíž 28 místeček ve školce se zaplní raz dva. Místo jsme tedy nedostali, což je asi jasné. V Británii, Newcastlu tedy konkrétně, má každé tříleté dítko nezvratitelné právo mít místo ve škole (ne privátní, ostatní však ano) a to zadarmo. Je to totiž poslední rok školky pro děti v UK, ve čtyřech letech nastupují do normální školy. Ta se ovšem nekoná jako v ČR, první rok děti navštěvují takzvané “reception classes”, což je něco jako škola hrou. Chodí ven, učí se pojmenovávat věci, co vidí, kreslí, hrajou si. Oficiálně děcko ani nemusí do školy chodit do dne svých pátých narozenin, tudíž, ano, pokud má narozeniny v květnu, začne svůj první školní rok až v květnu. Dětem pod pět let se pak věnuje více pozornosti. Kromě toho, na třídu deseti až patnácti dětí jsou vždy tři “tety”. Těžko tvrdit, že to takhle je po celé UK, či Newcastlu, ale rozhodně to tak je ve školách v našem okolí.

Read More

Strange Tastes, Extraordinary Order and Mist around the Angel of the North

Misty

I’ve always wondered what tastes can people from other countries get; what do they like and what do they eat and what won’t they ever put in their mouths. Interesting topic, unfortunately only a little bit tied to the country of origin, more to the person him/herself.
Me and Abood got some of ‘our’ tastes though; and they are, indeed, strange for the other one. I’ve got used to the fact I make sometimes for the breakfast bread with strawberry / blueberry / blackberry jam and toast cheese. Weird, isn’t it? I mean, I would never, ever combine sweet marmelade with salty cheese in one meal! Odd taste.
But… than I’ve remembered that I got my own weird thing to eat, at least in the eyes of my husband, and that is bread with butter and leek. Yeah! You read right; I might not bite on onions as my brother does, but I stuff fresh leek in my sandwich. So I guess we can call it fifty fifty. Me and my contraception sandwich (you can imagine the breath after that, right?); and Abood and his saltsweet toast. Oh yeah, sometimes I also heat up the cheese for it, so it will be melty. Yummy!

Read More

Prší, prší, jen se leje…

Depka

Hledám dobrou náladu. Tedy… občas ji najdu, ale většinu času se courám po bytě a zírám z oken ven; prší a prší a prší. Déšť sám o sobě mi nedělá problém – miluju ten vzduch, tu vůni po dešti a čerstvost, co se do pokojů hrne otevřeným oknem. A občas se i cítím jako bych měla skočit zpět do dětství, vyběhnout ven a užít si ten slejvák pořádně; jenže už mi není dvanáct a s hijábem se toho v dešti moc nenavyvádí – kromě pocitu totální promočenosti. Tak jen sedím a sleduju šedivost za oknem, vodu padající z nebe a deštníky a zakuklence, promočené Indky v sárích spěchající za něčím – pravděpodobně za nějakým obstojných úkrytem před nemilosrdnými kapkami deště, jež se studenou vytrvalostí máčí jemnou, mnohobarevnou látku. Mraky těhotné mnohadenní zásobou vody nedělají z člověka zrovna optimistu se sluncem v duši; a rozhodně mi nepomáhají v bojůvkách s vykývanou psychikou.
Sebemenší věc mne posílá do dešťové nálady a vidím všechno šedě – upřímná, leč nepříjemná kritika mých fotografií; to samé s blogem. Nuda… prý. Já vím. A taky vím, že nefotím ani nepíšu pro okolí, ale hlavně pro sebe. Vzpomínky, deník, jakkoliv pojmenováno, splňuje to dva základní účely; vzpomenutí na to, čím jsme prošli – i kdyby nepřímo přes nějakou fotku či článek, toť podstata; a terapeutický účinek na mou někdy rozjitřenou duši, jindy pro sdílení radosti či starosti, prostě – steam off.

Read More

Bad Behavior has blocked 121 access attempts in the last 7 days.