Author: Um Abbas

In 5 Years?

Maybe… hehe. When I showed this creation from wool roving to my dearest husband, he, very mysteriously, didn’t seem to share my sense of humour – be it the grey strikes in his caricature hair or the fact I woke him up from an afternoon nap, he really didn’t like it so much as I did.
Well, maybe when he will wake up from his pink dreams, he might change his mind?
I don’t get so quickly along with the felting as I hoped to do, but in the end, the purpose was to keep busy while being – at least seemingly – productive, and since I majorly suck in cooking and cleaning and all the housewifing, why not to craft and pretend to be important, right?

Kuwaiti

The days (of our lives) in this place are counting down pretty quickly, hubby – who doesn’t appriciate my great sense of humour, I have to rub it again – is going to leave to London on Monday, to pick up our visas for Kuwait and than in just few days *pheeew*, we are somewhere else again.
The fact it got so close makes my sleep a bit rocky and I have nervous dreams about it, I mean, would you blame me? Moving when I was 22 was great adventure, moving three years later (and obviously 10 mental years since that point… wrinkles, wrinkles, where art thou?) is just a great deal of stress.
Maybe because we got a lot of stuff and we can’t really make it with one suitcase of 20 kg, maybe because I’m transforming into an old cat and hate changing places and paces and all that stuff around, maybe simply because moving to Britain was “eventually close” from Czech, but moving to Kuwait is “eventually far” geographically as ideologically.
I know, I should not have such a problem there being a Muslimah, but still. Weird place. Way too many unknowns.
Abood doesn’t really make it easier for me (or my thoughts), because he already assembled many boxes and started to pack his part of chaos in here, which really, really, reaaaally makes me tick like a timed bomb (or makes me wanna run around screaming and waving my limbs in the air as the flags… K’Naan, I blame you for this sentence). I am pretty known for packing earliest in about 24 hours before the plane leaves. makes me way more relaxed, and in the end more focused on what I should pack and what not.
Well, let’s hope this “move” will go well.

podpis

Read More

Reading and Felting Through the Time

As the date for moving from country to country comes closer and closer, I get more and more anxious – together with my slow recovery from yet another tiny human being passing away, not really a pleasant combination for me neither for the peeps around me.
I re-found one of my hobbies from some time ago and that is reading till I drop. Abood was so good to supply me with enough crimi and suspense stories (because right now I’m mysteriously allergic on anything even remotely close to romance and Harlequines), and put up with my random outbursts of crying whenever the book finished and I found out that I have no other to read (that’s the pregnancy hormones fading and sorrow talking – quite unpredictable and dangerous, I might add). He eventually gave up and bought me a whole bunch, so I won’t run out of them for a moment. My reading speed in English is much, much slower than in Czech, where I was capable to crunch through one or two novels (of 400 pages each) in one day. Now it’s more like one book in two days, talking intensive reading. Casual reading speed and I’m up to four, five days per novel. Good. That means I won’t run outta books till we move to Kuwait, inshallah.
I also gave up on running around Newcastle in a vain try to stumble upon a carfts shop which will have any felting supplies, or at least know there’s a craft called felting. It took me several hours, many miles in my feet and a mild headache to realize it’s a pure waste of time (although also slightly therapeutic as I had a purpose and no need to think around) and I ordered them online. Some Merino wool tops, true fleece and few extremely sharp needles specially shaped for felting. I still lack finer needle which wasn’t in stock, but obviously it doesn’t really stop me in attempts to commit a suicide through stabbing my poor fingers uncountable times, eventually creating some furry ball or furry human-resembling statue. Lacking the needle for finishing moves, I can easily say: “It’s not my fault it looks so coarse, it’s the needle.” What will I do when the needles actually arrive, that is the question. Probably find another excuse. “I’m too sad to do it better,” or “I’m too stressed from moving to a desert country.”
serdce
postava
bebi
obrazek
Felting, especially for beginner, is rather time consuming and I find myself easily lost in repetitive stabbing, when I realize I should actually cook dinner and stop revenging myself on the poor shaved sheep. Reading is, as widely known, a time-killing hobby as well, so with these two on programme most of the day I am managing not to go loony, not to sadden way too much or make my hubby hate my whiny presence.

podpis

Read More

I’ve Got Another Angel…

Podruhé za poslední půlrok se dostavila depka. Na ultrazvuku ve třinácti týdnech jsem se místo toho, jestli je mimi zdravé, dozvěděla zase jednou, že srdíčko nebije, miminko umřelo už před několika týdny a jen moje hloupé tělo si pořád jede podle svého. Tudíž, somaticky – hormonálně, fyzickou stavbou i vývojem jsem sice již ve čtvrtém měsíci těhotenství, leč pro nic za nic, jsem chodící hrobeček. Mám malé bříško odpovídající třetímu těhu ve třinácti týdnech, pořád trpím hroznými ranními nevolnostmi celý den, a hormony rozhodně neubývají. Prý se říká, že čím horší příznaky, tím lepší výsledek; nu, zdá se, že já jsem ta výjimka potvrzující pravidlo… De facto jsem začala zvracet kvůli všemu až v době, kdy baby už nežilo… Hloupý organismus mám, vskutku. Nebo tvrdohlavý, prostě se jede naostro, mimino nemimino, nezájem. Mé psychice to rozhodně nesvědčí.
Za čtyři dny jdu na kyretáž, děsím se jak celkové anestezie, tak výsledků histologie plodu, za jedno jsem nikdy nebyla v bezvědomí, řízeném či ne, zadruhé, že histologie klasicky nic neukáže a já se jen budu ptát, proč, proč zase, co se podělalo.

mourning

Představda mrtvolky ve mně mi vyvolává konstantní depku a nechuť sama k sobě, chlap hraje mrtvýho brouka a snaží se mne povzbudit k “síle”, rozuměj, abych neronila slzy, takže nepláču, abych manžela nerozrušovala svou ženskostí a zhrzenou mateřskostí, nemyslím, odmítám myslet a zabývám se čtením o plstění, o kterém jsem se momentálně rozhodla, že bude skvělý koníček “to keep busy”. Trpím konstantní migrénou ze zadržovaného úpění nad mou malou osobní tragédií a snažím se hyenisticky utěšit osudy lidí, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, například děti nemají vůbec, já už dcerku přeci mám. K té se naopak začínám chovat více ochranitelsky, až se obávám, že skončím jako jedna z těch nenáviděných matek, co nenechají děcko ani nadechnout a vztahy mezi nimi končí letitou nenávistí a mlčením…
Abdullah musel odjet do Londýna kvůli ambasádě a pobude tam až do čtvrtka, dnes je úterý, v pátek brzy ráno musím být na RVI, Ward 40, nahlásit se k operaci. Jsem doma sama a stejně jako mně nechali čekat hodinu samotnou v prázdném nemocničním pokoji hned po tom, co mi řekli, že baby nežije, mám pocit, že se zcvoknu, jak přestanu psát, číst, hrát; prostě se zastavím a začnu myslet.
Tak snad již dvakrát bylo dost, a více andílků mít nebudu, vždyť bych to měla být já, kdo na ně čeká, ne oni na mě…

podpis

Read More

O příliš krátkých gatích

Když jsme poprvé přiletěli do Anglie, jedna z prvních věcí, které mne doslova praštily do očí (kromě mnohem větší průměrné hmotnosti místních žen v porovnání s ČR), byly krátké kalhoty.
Tedy. Na ulicích se dá potkat móda všeliká, někdy čistě “vzal jsem, co mi do ruky padlo při cestě ke dveřím”, jindy “vypadám, jako když jsem vzal, co mi do ruky padlo při cestě ke dveřím, ale ve skutečnosti je to pečlivě promyšlený look”, a často prostě a jednoduše elegantní čí udržované lidi, a to všech věkových kategorií. Musím říct, že babiček s šátkem a nevalným ošacením jsem tu za tři roky potkala tak … tři. Naopak většinou jsou seniorky velmi upravené, namydlené, čisťounké a voňavé, s (většinou) decentním makeupem, udržovaným a nažehleným kostýmkem i podpatky. Jeden kulturní šok za mnou – senioři nejsou agresivní, pomlouvační a rozhodně vás košíkem v supermarketu nepřetáhnou, právě naopak, většinou mi nabízejí své místo s úsměvem, neb mám dítko (které je ovšem ukázněné). Já tedy nejsem z těch, kteří by pomlouvali seniory v Čechách, to ne. Jen tedy, opravdu, ať už je to dlouhodobých efektem let minulých v obou zemích, či prostě jinou mentalitou, staří lidé v Anglii jsou osobnostně mnohem příjemnější, komunikativnější a jednu dobu jsem si říkala, že bych si klidně i našla nějakou dámu v letech a dělala jí jednou za čas společnost.
Ze široka do ztracena, pointou je, že všichni tito elegantně oblečení lidé mají jedno společné – ty příšerně krátké nohavice u kalhot, co nosí.
Jakožto někoho, kdo doslova miluje tahat gatě po zemi, mě to sice ne zrovna iritovalo, ale rozhodně vyrušovalo. Proč by, proboha, někdo tak elegantní jako tato slečna, paní, pán či student, kazil svůj dojem něčím tak příšerným, jako jsou nohavice v nedostatečné délce? V hloubce hlavy zakotvená pravidla pro správné délky rukávů, nohavic, švů u sak a dalšího, která ve mne zůstala i po opuštění pozice asistenky v jednom z top pražských obchodů s luxusními obleky pro bohaté pány, se tomuto všudypřítomnému fenoménu ze srdce divila. Proč, proboha, proč?
A pak… pak jsem na to přišla.
Newcastle mne naučil.
Neb v mé skříni byly jen věci dovezené z Čech, tudíž “správně dlouhé”, neměla jsem jiného výběru, než nosit pouze toho.
A přišlo to, čemu se zde říká normální počasí. Rozuměj, v zimě prší šest dnů ze sedmi, v létě pět… čtyři tak v červenci, ze sedmi. Krátké nohavice tak nabývají plně nového rozměru – vše co je méně než dva centimetry nad zemí se totiž automaticky stává jednou velkou a ochotnou houbou, a dojít z obchodu domů v dešti či krátce po něm s mojí navyklou délkou oblečení znamenalo jediné; že u domovních dveří jsem měla jisté po kolena mokré gatě. Nepříjemné, studené a nemocí hrozící.
Krátkost má svůj účel, tedy aspoň v severní Británii. A kromě toho, čistě antropologický poznatek – poměr délky trupu k nohám je u Anglosaxonů jiný, než u Slovanů. Tudíž přišlo i na zjištění, že anglická konfekce je tak nějak přirozeně kratší, než ta pro Čechy vyráběná. Kalhoty s tím samým obvodem pasu jsem porovnala s českými a hle, jsou o dobrých pět centimetrů kratší.
Musím říct, stále se v kalhotech nedotýkajících země cítím tak trošku směšně. Tak nějak… geeky. Nu, alespoň už nejsem chodící zvlhčovač vzduchu, že?

podpis

Read More

Porodně asistenční

Paní Noreen, či lépe Mrs. Noreen Dlouhé-skotské-příjmení-co-si-nepamatuju, midwife, byla definitivně hladová, soudě dle zvuků, jež její útroby vydávaly na její návštěvě našeho bytu. Nabídla jsem jí snack i pití, obojí odmítla, tudíž na mne její případná smrt hladem nepadá – rozhodně jí to tedy nepřeju, je to pohodová a usměvavá dáma, stejně zmatená o řazení etnické příslušnosti pacientů jako já, neb na každém formuláři k vyplnění je Česko někde jinde. Během jedné registrace jsem se tak stala Evropankou jižní, severní, jinou i centrální, a jeden formulář Česko zařadil velmi logicky po boku Albánie (máme přeci toliko společného). S etnikem manžela problém nemají, valnou většinou je prostě “to další bílé maso”, plus jeden list ho dokonce popsal jakožto Blízkovýchodního. Hurá! Už jsme i na mapě. Tedy, etnické.
Vyptala se mne na adresy, ono etnikum, víru, diety, psychické problémy a zdravotní i jinou historii, což nám zabralo necelou hodinu sepsat; vycucla mi čtyři baňky krve (z toho se vzpamatovávám ještě teď, dvě hodiny poté, se značnou dávkou tekutin a cukru v krvi ve snaze vzít si ten litr červené zpět) a nechala mě na záchodě s velmi úzkou lahvičkou na moč – ženy ví, jak úzké tyhle lahvinky můžou být…
Odešla o něco hladovější po tom, co mi zabookovala sken na RVI*, bude měření alienka, kombinovaný test na Downa a větší abnormality, srdeční, spinální a další, o kterých snad lepší nevědět, neb by se jedna těhotná spíš zcvokla, kdyby všechno věděla.
Tak povinně držet pěsti, aby se nic nepotento, protože já opravdu nemám nervy na potento.
*Royal Victoria Infirmary

podpis

Read More

Bad Behavior has blocked 130 access attempts in the last 7 days.