Month: March 2010

Being Stubborn Might Be the Right Way

My poor husband.
Working his all free time off on his final year project for the university graduation, spending every single day at Uni (yes, including all weekends), he created a piece of work after several months of working on it and submitted it to his moderator – and whoops, moderator prefers to cook people in their own juice and rejects those long weeks of studies and writing and work. Hubby came home recently (after finally finishing up his project and happily having one … wait not even one – free day) all sad and grumpy and overally unbearable, saying that his supervisor rejected it for it’s grammar. Nice thing to pick on on a foreign student, that is.
(Un)fortunatley being psychically and spiritually exhausted, my hubby decided to go with his head against the wall and actually printed and submitted the work despite the supervisor’s judgement, and now we both are hoping that if it doesn’t go well with him, the two other moderators behind his butt will correct the doctor and put a good mark on it – and won’t pick on non-present proper royal English…

Good Bye, Baby

Prohlídka v Royal Victoria Infirmary na Early Pregnancy Unit potvrdila moji obavu (o které jsem byla vcelku přesvědčená) a baby se odkládá do budoucna. Příští týden si tam zaskočím ještě znovu, aby zkontrolovali hormóny, ježto se, zdá se, příčím oné události a pořád “jsem těhotná”, tedy, co mé tělo tvrdí samo sobě.
Proplakala jsem pár dnů, teď už se cítím tak nějak srovnaná, ačkoliv jakákoliv zmínka o potratech mně pořád nutí k slzám; aspoň už se můžu podívat na těhule okolí a novorozená miminka bez zášti. Snad se depka nevrátí, jak vyhrožuje brožurka, kterou jsem byla obdarována po tom, co ze mně vysáli trochu krve, pojmenovaná “We are sorry about your miscarriage” a je nacpaná informacemi o tom, jak se matka po ztrátě těhu cítí, kam zavolat, ke komu jak mluvit a podobné. Tvrdí, že stejně jako postpartum depression se depka z potratu může dostavit i několik týdnů a měsíců po tom, co se tak událo. To se mi opravdu nehodí.
Na cestě z nemocnice k mému GP s dopisem z RVI o mém současném stavu (nacpala jsem jim na recepci i můj Maternity Record, jakožto nikoliv validní a “co s tím mám já dělat”) jsem zaskočila do jedné z privátních školek, a ejhle, alespoň tam se mi poštěstilo – na Dori vyšlo (konečně) volné místo, a nemusí se platit. nastoupí 19. dubna, den před jejími 4tými narozeninami, a vypadá, že se jí to bude líbit; když jsme ze staré viktoriánské budovy odcházely, brečela jak kdyby jí údy rvali, že chce “back děti”. Třikrát týdně od 9 ráno do 1 odpoledne bude mít společnost. Uznali nás na vegetariánskou dietu a angličtinu jako první jazyk, neb česky ani arabsky tam nemluví. Tak snad bude Dori v pohodě. Mně tak vyvstávají 3 dny v týdnu “volné”, na pobíhání (rozuměj, jogging) či fotografování či co se normálně s potomčetem po boku prostě zorganizovat nedá (nebo je jinak vyčerpávající).
Přemýšlím také o novém designu tady, ale Bůh ví, co se vyvrbí. Mám tenhle ráda, ale momentální změna v životě se mi chce reflektovat i na blogu změnou layoutu. Uvidíme.

podpis

Quick Quote

“Whatever you give to a woman, she will make it greater. If you give her sperm, she’ll give you a baby. If you give her a house, she’ll give you a home. If you give her groceries, she’ll give you a meal.. If you give her a smile, she’ll give you her heart. She multiplies and enlarges whatever is given to her.. So, if you give her any crap, be ready to receive a ton of shit!”
~Anonymous
Credit for this goes to Ivet Jawharah on FB, and her status message, lol

podpis

A o tom, jak to vše skončilo…

… vzhledem k množství a struktuře krve, která se ze mě od rána valí, lze bezpečně konstatovat, že po několika proplakaných hodinách a telefonech na NHS se děťátko odkládá na neurčito, neboť tohle prostě přežít nemohlo.
Ve čtvrtek (ano, skoro až za celý týden) mě zkontrolují na ženské jednotce v Royal Victoria Infirmary a toť vše, přátelé…
Asi se na chvíli odmlčím, ačkoliv je možné, že mne naopak přepadne potřeba dělat cokoliv, i kdyby to bylo blogovat nonstop o prkotinách, hlavně, aby se už nebrečelo…


Image courtesy to Anyarr

Jedno Anglii musím přiznat…

… vcelku brzo jsem se naučila slyšet na “Mrs. Firíza Čynóva”, což je velmi nelehce zkomolené mé skutečné (české) jméno. Ale slyším na něj! Tudíž když jsem dnes čekala v lékárně na vydání antibiotik a kyseliny listové, nemusel ubohý asistent křičet několikrát.
Těhu v Anglii bude zajímavá zkušenost z hlediska porovnávání péče, která se mi dostávala v ČR při prvním bříšku a té, co bude zde. Rozdílů bude, zdá se, mnoho, těžko soudit, jestli se to přikloní k negativní či pozitivní referenci, či pouze rozdílné.
Zatím jsem dle doktora v první polovině třetího měsíce, ale nebyl mi (zatím) nabídnut ultrazvuk ani udělán krevní test; prý je to práce midwife (porodní báby), která mne sama kontaktuje a navštíví doma. Pošťouchal pupek, změřil tlak, zakázal pojídat plesnivé sýry, paštiky a vařená vejce a do ruky mi předal složku papírů, z poloviny letáků o kouření a alkoholu během těhotenství, jež se mne netýkají, rozvrh kontrol a testů během těhu (všeho všudy 9 včetně porodu, ultrazvuk dvakrát za celé těhu), z druhé poloviny můj “Maternity Record”, což je v podstatě klasická lékařská složka, kterou si v ČR vede gynekolog, ale tady se o ni starají tři strany – já, porodní bába a praktický lékař (GP). Ano, žádná gynekologie na programu není, zdá se. Složka je plná papírů o genetickém původu matky a otce, a spoooousta lékařských papírů plus jedna “osobní” složka, za kterou očividně zodpovídám já; tedy za její vyplňování a udržování up-to-date. Mojí povinností je také brát tenhle fascikl s sebou při každé těhu-související návštěvě, ať již je to u GP, midwife, UZ.
Nějak jsem však pozapomněla svému GP sdělit, že nebudu rodit v Royal Victoria Infirmary (RVI tomu říkají), ale v Kuvajtu… Rád asi nebude.

podpis