Month: January 2010

One Week

One week till we fly to Czech for short holidays.
Only me and Dori, hubby stays at home in Britain. God knows what he will do. Snow fell once again on Newcastle as a silencing blanket, just overnight the temperature dropped about 10 degrees. One day sunny and fun, second a layer of about 10 cm snow everywhere. Fun for children, I guess though.
To make me feel calm and happy with flying we are watching National Geographic series “Airplane crashes investigations” or somehow like that, general idea is airplanes falling down killing people and such catastrophic scenarios (actually, things which happened). Comforting, indeed.

podpis

たまごっちプラスカラー!

Moje staronová vášeň.
Teď se veřejně přiznám k podivnému koníčku, kterému se většina lidí bude ze srdce smát. Když jsem byla mladší, sbírala jsem tamagoči.
Tamagoči/Tamagotchi je japonská elektronická hračka, ve tvaru vajíčka a obsahující malé elektronické zviřátko, které si člověk pěstuje od vajíčka po stáří. Hraje si s ním, krmí ho, venčí ho, léčí ho, když onemocní a tak dále. Substitut skutečného živočicha s tím, že pokud umře, vajíčko se prostě restartuje a jede se nanovo. Což v realitě nejde, že áno.
Elektronickou hračku jsem přestala sbírat v době, kdy její popularita upadla a bylo těžké ji za levný peníz v ČR sehnat, nehledě na to, že sbírka pípajících vajíček je poněkud ulítlá, narozdíl od takových motýlů nebo porcelánových panenek.
Nedávno mne napadlo, že jsem vlastně nikdy neměla orignální vynález, od firmy Bandai, která s tímto morem přišla, a prolétla jsem eBay, jestli ještě něco takového existuje.
Existuje!

Zkrátka

Po třech letech pěstění dlouhých vlasů se s nimi provedl doslova krátký proces.
Aboody trval na tom, že dáma prostě dredy ani vlasy na ježka nenosí a mám mít jak se sluší dlouhý ohon, a já si řekla, proč ne, vlasy do pasu jsem měla naposledy na základce.
Do pasu jsem to nedotáhla, jen do půli zad, rostou mi rychle. A taky chcípou. A tudíž… padají. Hodně. Takový odpad ve vaně ze mně má radost; eventuálně Abood, který má jeho čištění na starosti a denně z něj tahal hrst mých vlasů.
Nakonec mi uvěřil. Mé evropské, nijaké vlasy prostě dlouhé jako arabské být nemůžou. Nějak to neuživím. I po pečlivém zkoumání struktury vlasů po vypadnutí jsem na první pohled mohla vidět, že jen polovina je normální, a druhá že je slabá a téměř neexistující.
Abdula přestala vana bavit, a přišel velmi nenápadně s nabídkou, že tedy účes změnit můžu… Hah! Ostříhal mě za trest sám. Z do půli zad je mikádo, prý je sexy. A zubaté. Buď si, on se na to dívá, ne já.
Já mám hlavu lehčí, vlasy přestaly padat téměř v danou chvíli a spotřeba šamponu klesla na třetinu.
Princezna prostě nikdy nebudu…

podpis

I Don’t Feel Like Writing…

… these days I prefer to picture the world around me instead of describing it.
Though… not even that is much successful.
So here I bestow upon you my latest worthless snapshot of everyday life of mine, my family and these things around. Brushing the teeth. Wouldn’t figure that out, would you?

Dori

I finished the most upseting game in history, Mirror’s Edge. First person action-adventure, running on the roofs of skyscrapers and generally sickening heights (and I don’t really suffer from sickness of heights), ambush disarming of S.W.A.T. team members trying to shoot you down while jumping from rooftop to rooftop, kicking anti-riot police into faces and feeling like monkey once again (Assassin’s Creed is more monkey-like in this matter, I’m telling you). I finished it with big relief and kind of sadness too. Too short. Love and hate relationship to it. As most of the players who tried to play this EA / Dice creation. Often rage-quitting after being unable to jump from one narrow AC shaft to another, or being repeatedly sent to bite the dust after running into way too many gun-holding persons who don’t hesitate to use them. Actually, I bet my shoes they enjoy it.
Anyways, nothing much happening now. Calm days, thank God for that. The snow melted in most of the places and the life tempo of N’Castle is slowly restoring back to normal.
I have about three weeks to prepare myself and Dori for a visit in Czech, during February. Feels a bit unreal still.
Nah, as I said. Not much in a writing mood, so I’m off to snapshotting again.
Or playing Mirror’s Edge in Hard Mode. Heh. No way. I would kill myself after few tries.

podpis